28.5. - 1.6.2006
Opouštíme rajskou oblast smažených ryb a ručně dělaných hranolků a jedeme na tureckou riviéru. Side pro nás přichystá šok. Dost tam bloudíme, pořád se nemůžeme trefit ani k moři a pak přijdeme na to, proč. Za těch pět let se to tam neuvěřitelně změnilo. Vyrostl obrovský komplex hotelů, pláž je celá obsypaná lehátky a bary, všude se prodávají tretky, nahaněči na vás řvou „samting tu ít?“, ceny v eurech, draho. Je nám smutno. Samozřejmě, že to chápeme, nějaký pokrok musí být, každý se musí nějak živit. Ale je to prostě škoda. Za chvíli nebude kam utéct. To se potvrdilo v noci. Zaparkovali jsme u pláže s tím, že se ráno alespoň krásně vykoupeme. Jen co jsme zalehli, přijeli Turci na piknik. To je další z jejich oblíbených zvyků, zapíchnou to kdekoliv, třeba u benzínky, vyndají nádobíčko a mají piknik. Možná i proto nebudíme se svým stanem tolik rozruchu. Jenže v jedenáct v noci tenhle zvyk přestává být sympatický, notabene s puštěným tureckým the best of dva metry od auta. Ráda bych podotkla, že tohle vadilo i Jardovi(!), kterého jinak máloco rozhodí. Signalizujeme ve stanu svoji přítomnost, ale nic. Nakonec vyhrává ten, kdo má víc decibelů – Anička. Druhou písničku od Aerosmith už nedoposlechli. Jsme opět sami, ale já začínám malovat růžové scénáře o tom, jak se určitě vrátí a že jich bude víc a minimálně nás přepadnou. Takže opět na nějaké parkoviště ve městě a se scorpymaxem ve stanu. Ráno ještě běžím vyfotit spící antické divadlo a pak už míříme do Ihlary.
Cesta je opět komfortní, většinou dva pruhy oběma směry, na mnoha místech se buduje. Dorážíme do Konyi, kde jsme před pěti lety také byli. Ale on je trochu rozdíl nechat se někam dovést autobusem a dojet na to samé místo autem. Do centra Konyi jedeme s plánem koupit pro mě hábit do Saudské Arábie a pro Anču klakson. Rádi bychom alespoň lodní sirénu. Taky chceme už někde konečně vytiskout logo Defender Clubu. Ani jedno se nám nepovede, v hadrech mi nutí sukně a halenky, nedokážou pochopit, že chci prostě do Arabistánu (tak se tady vážně říká Saudské Arábii) černý pytel, žádnou módu, na klakson je třeba najít ulici věnovanou autoservisům, tu nenajdeme a na logo už v tom vedru nemáme sílu. Utěšujeme se tím, že snad příště. Radši si dáváme jednoznačně nejlevnější jídlo za celé Turecko, hostina jak blázen, dvakrát kebab plus salát plus další dvě jídla, vše za 13 YTL, což je na naše zhruba 130 Kč. Koukali po nás, bylo to jako bychom si u nás dali každý třeba svíčkovou a zakusovali to vrabcem.
Na údolí Ihlara máme z minula příjemné vzpomínky. V turistickém průvodci to vychválili jako malebné údolí, kde se natáčeli hvězdné války. Což ne že ne, ale pro středoevropana je to prostě údolí, kterým teče řeka, ale chápeme, že v té vyprahlosti je to oáza. Nějaké homole tam také jsou. Nás ale nadchla vesnice na jeho konci, kde jsou baráky ve skále, většina turistů tam nedojde, ženské si tam po práci na poli myjou nohy u obecního vodovodu, přednost v jízdě má stádo ovcí a děti na vás nepokřikujou helooouu! Proto tam teď míříme. Přijíždíme akorát na západ slunce. Je to jako dejavu. Je strašné to napsat, ale alespoň tady se zastavil čas.
Spíme na zahradě u jedněch lidí, kteří tomu říkají kemp. Ale nadivoko se nám tady moc nechce.
Ráno není kam chvátat, jedeme do Kappadokie, což je jen kousek. Skály tu tvoří jakési homole, které kdysi obydleli lidé. Dnes je to atraktivní turistická destinace známá jako skalní města v Goreme. Goreme je ale jen jedno z míst, o kousek dál je Uchisar, který je trochu upozaděn, ale podle našeho názoru je jeho návštěva mnohem hodnotnější. Můžete sice zaplatit a vylézt nahoru, ale prakticky budete odměněni jen výhledem na celou Kappadokii. Mnohem záživnější je to tady prolézt, homolí je v okolí dost a dost, skrčit se a vlézt pidi dvířky do prostoru, kde jsou z dávných dob vykutaná bidýlka pro holuby je jako objevení pokladu, v některých homolích bydlí lidé, v Goreme jsou z nich udělané bary. Hodně barákohomolí je skoupeno Francouzy a Němci, je to dost mastné, jeden přijde údajně klidně na 20 mil.Kč. Ještě před pěti lety tu byly na místech dnešních výstavních penzionků jen ruiny. Měly svou poetiku, za chvilku se sem budou turisti jezdit dívat jen na ty penzióny.
Z původních dvou nocí jsou tři, protože druhý den jsme se vyčerpali hledáním multimetru. Nějak blbne elektrika na autě a tak jsme chtěli zjistit, jestli jsou v pořádku baterie. Asi v deset ráno jsme začali multimetr hledat. Postupně jsme vystěhovali celé auto, asi podevadesáté, ale tentokrát ve 40 stupňovém vedru, myslím, že na nás přišla tak trochu krize, na třech metrech čtverečních nemůžete najít něco, o čem bezpečně víte, že to musíte mít. Máme pocit, že s sebou máme milion věcí k ničemu, kanystry s vodou tečou, Anča je stále nakřivo, v tom hledání zjišťujeme, že nám snad chybí i čištění na čipy u foťáků, což je ještě horší než ztracený multimetr. Už jen pro pořádek lezem i mezi krabice s nářadím. Tam samozřejmě objevujeme krabici pečlivě nadepsanou čištění na foťáky + multimetr. Je to neuvěřitelné, ale z té úlevy se nám chce smát. Jarda má spálené nohy a mě se z toho spustila nějaká rýma, ale hlavně, že všechno dobře dopadlo. Teď už to jen všechno vrátit do auta, ale to je brnkačka, je přece příjemné odpoledne, na peli boxech naměříme naším speciálním laserovým teploměrem (který objevujeme v krabičce s čištěním a multimetrem) slabých 77 stupňů. Kolem páté jsme tedy na začátku, máme multimetr. Jak tak bezvládně sedíme, paří do nás, koukáme na multimetr, najednou přijde povzbuzení. Do ticha začne muezín. Ale tentokrát opravdu zpívá a v horách se několikanásobně ozývá jeho ozvěna. Dramatické pauzy jsou jako vypočítané na to, aby ozvěna dozněla, pak začne nanovo. Alláh akbar. Je to nepřenositelné a nedá se to koupit. Za tenhle okamžik Turecku strašně děkujeme, byla asi nějaká příznivá konstelace větru či co, příští den už ozvěna není.
Dál už to není zajímavé, baterie se dobíjejí, problém bude asi v nějakém kontaktu, ale zatím to nebudeme řešit. Jsme tak vycucaní, že nám je ukradený západ slunce, děláme si polívku a jdeme spát.
Poslední den v Kappadokii se vzpamatováváme z předchozího dne, ale po uplácaném dni, kdy honíme stín u jednoho stromu, je nám snad ještě hůř. Vzmůžeme se až večer, abychom zjistili, že stejně nejde fotit, neb na homole v údolí poslední paprsky sluníčka už nedosáhnou. Kupujeme si opět polévku, není to úplně ono, je to experiment „vaječno-citronová polévka od Maggi“. Večer si povídáme s majitelem kempu. Je to příjemný kluk, jehož rodina se tu nadřela a odmítla to tu prodat za 3 mil. euro. Povídá, že tu už zařvali dvě pumpy na vody, teď má nějakou, která mu tahá vodu z 270 m, stála ho 150 000 Kč, což je na turecké poměry šílený peníz. Není jednoduché tu udržet zeleň. Má kočku, která se jmenuje „Komunista“. Když se ptáme proč, odpovídá: komunismus, no good. Bližší vysvětlení kvůli jazykové bariéře neposkytne, ale myslím, že si rozumíme. Ahmet odchází, zůstáváme vzhůru dlouho do noci, posloucháme Floydy, je nám krásně.
Kappadokie je poslední místo, kde to známe. Dál už bude jen neznámo. Sbohem, naše Turecko.
