Kayseri 2.6. - 5.6.2006
Byl jednou jeden velmi bohatý muž a ten měl syna. Ten syn nepracoval a jen utrácel otcovy peníze. Po nějakém čase se otci synův rozhazovačný způsob života přestal líbit, přišel k synovi a povídá mu: „Přestanu ti dávat peníze, půjdeš pracovat, abys věděl, jak se peníze vydělávají a každý pátek mi svou výplatu odevzdáš.“ Syn poslušně přikývl, ale do práce nešel. Když nadešel pátek, šel za matkou a požádal ji o peníze pro otce. Donesl je otci, ten si je vzal a zapálil je. Příští týden syn opět nešel pracovat, vzal si peníze od matky, dal je otci a ten je spálil. Takhle to šlo několik týdnů a měsíců. Jednou přišel syn za matkou, ale ta mu povídá: „Synu, tohle jsou naše poslední peníze, dám ti je, ale příští týden budeš muset jít do práce. " Syn si vzal i poslední peníze, dal je otci a ten je spálil. Syn ale do práce nešel. V pátek přišl opět za matkou a ta mu dala vzácný koberec, aby ho prodal. Syn si ho vzal, prodal ho za pár drobných, ty dal v pátek otci a ten je spálil. V pondělí šel ale poprvé do práce. Pracoval tvrdě celý týden, aby v pátek mohl otci odevzdat svou výplatu. Otec i tentokrát vzal peníze a začal je pálit. V tom ale syn vykřikl: "Co to děláš?! Proč pálíš ty peníze?!“ Konečně vím, že jsi opravdu pracoval, řekl mu otec.
Jeden z mnoha příběhů, které si mezi s sebou lidé v Turecku vyprávějí, jediný, který jsme slyšeli jednoho kouzelného večera v krámku s létajícími koberci.
Ráno v Kappadokii se rozhodujeme, že pojedeme na nákupy do Kayseri, kde to známe. Tentokrát nám znalost města opravdu pomáhá, jinak bychom centrum našli těžko. Vždycky, když Anču zaparkujeme, uleví se nám. Je to najednou velká svoboda. Jarda se ze samé radosti odváží vstoupit do holičství. A to je rozhodující okamžik pro tento i následující den. Návštěva u tureckého holiče je pro Jardu druhým nejsilnějším, možná prvním, zážitkem v Turecku hned po návštěvě autoservisu. Jsme velká atrakce, okamžitě Jardu nutí usednout na křeslo, zbytek čekajících má radost, že se bude něco dít, já musím pít čaj a sedět. Ráno jsme se naštěstí myli, takže se Jarda necítí jako úplné prase, ale moc dlouho mu ten pocit nevydrží. Dokonale upravený a navoněný pan holič přes něj hodil froté ručník a na to gumovou pláštěnku. V místnosti bylo sice příjemných pětatřicet, ale Jarda se začíná potit. Chce na mech, holič se několikrát ptá, jestli i ty vousy, asi mu to připadá drsné, všichni jsou tam jak ze škatulky, takže nakonec má Jarda tvář asi jako hlavu. Do toho se ho všichni střídavě na něco ptají, takže Jarda se potí i z e společenské konverzace a vrcholem je pálení chlupů v uších opravdovým ohněm! Nakonec ještě uši vyčistit a je jako nový. Rádi bychom věděli, co si o nás mysleli. Během procedury se tam mezi jinými objevil kluk, který uměl anglicky dobře a tak ze mě vymámil, že jdeme na nákup. A že prý půjde s námi, alespoň nás nenatáhnou. Chtěla jsem ho odradit, s příliš ochotnými nezištnými lidmi máme své zkušenosti, tak mu říkám, že chceme muslimské hadry na mě. No problem, je z technické univerzity a chce si procvičovat angličtinu. Necháme se ukecat. Aby si nemyslel, zveme ho nejdříve na jídlo, stejně máme hlad.
Hledání toho správného obchodu není hračka, nakonec nás zatahuje do patra nějakého domu, opět začínám být podezíravá, ale jsme na správném místě. Tentokrát se potím já při zkoušení věcí v místnosti, kde je to samý chlap a modlitební růženec, Jarda si sedí u čaje. Hurá, máme to. Z naší představy černého pytle sešlo, přesvědčili nás, že Turkyně jezdí do Saudské v bílé, důležité je, že nesmí být vidět vlasy. Další na řadě shoping tour by měl být igelit, ale kluk nás táhne ke svým kamarádům. Jen na chvíli, na čaj. Když vlezeme do areálu bazaru začínáme tušit a když nás usadí v krámě s koberci, je to jasné. Opět jsme se nechali utáhnout na nudli, rozsvěcují se světla, budou se ukazovat koberečky, very cheap, pric e for you. Po dvacátém koberečku využívám pauzy uprostřed výkladu o báječných kobercích a pěkně zostra říkám, že si žádný koberec kupovat nebudeme, že nás velmi zklamalo, že nás tam ten kluk zatáhl, že tohle prostě známe a že nashledanou, máme ještě hodně práce. Jestli máme nějakou špatnou zkušenost z Turecka, pak jsou to příšerně neodbytní prodavači koberců. Kluk se zarazil, všechny koberce sroloval zpátky a zhasnul světla. Sedli jsme si tedy zpátky k čaji a vyjasnili si pozice. Opravdu nechceme žádný koberec a oni nás opravdu chtějí jen pohostit čajem a popovídat si. Nakonec jim to opravdu věříme, je fakt, že oni jsou v těch obchodech od rána do večera, takže jsou asi rádi za každé vzrůšo. Po tomto ne příliš přátelském úvodu začne plynou t příjemné odpoledne, které se mění ve večer a pak v noc, čaj střídá čaj, tlumené barvy vyštosovaných koberců nás mile otupují, posloucháme povídání o nich, o Turecku, zdravíme se se stále novými lidmi, Jarda si je získává backgammonem, já asi dvěma tureckými slovíčky, která přednesu každému nově příchozímu.
Seděli jsme u nich asi pět hodin a zjistili, že není koberec jako koberec. Totiž takový koberec je něco jako umělecké dílo a pojištění dohromady. Nejcennější jsou ty, které si dívka tkala do výbavy, tak 100 – 150 let staré, barvené přírodními barvivy. Taková dívka musela být hodně silná, mezi 25 – 35 lety, aby na stavu udržela vodorovné linie. Čím víc vzorů na koberci a méně prázdných ploch, tím je koberec cennější. A samozřejmě počet ok na cm čtvereční. Stáří koberce se pozná jednak podle onošenosti a jednak se dneska už drobné vzory prostě nedělají. Takové koberce se dají sehnat třeba tak, že je cikáni najdou na skládce, prodají za pár šupů někomu, kdo má cestu do města, ten to střelí za trochu větší obnos, další za ještě většŕ d a tak dál, až takový koberec skončí v nějakém luxusním bazaru v Istanbulu, kde si ho koupí turista za tisíce dolarů. Majitel obchodu má sám doma kolem 60 koberců právě jako pojištění. Zaujalo nás, že je má na sedačce, což je nejlepší způsob, jak podpořit stárnutí – leštění zadkem. Já bych ho tedy dala na stěnu, aby se neumazal. Teď už chápeme i to jejich – z našeho pohledu – nešetrné zacházení s koberci a neustálé válení se po nich. Taky je pravidlem, že se všechny koberce musejí čistit minimálně dvakrát do roka, na jaře a na podzim.
Abychom ukázali, že také o Turecku něco víme, vydoluji něco málo z paměti a povídám, že jsem v turistickém průvodci četla, že je neslušné u stolu smrkat, jíst levou rukou a dávat nohu přes nohu, protože ukázat někomu podrážku je urážka. Turistický průvodce je prý divný, platí jen to, že se nesmí jíst levou rukou, obzvláště chleba. To si ale odvážím zpochybňovat, plno Turků jí levou úplně normálně. Asi jsou to místní prasata. Absolutně bombovou zprávou pro nás je to, že v Turecku jsou ve školách, univerzitách a na úřadech zakázány šátky. Teoreticky jsou zakázány úplně, ale prakticky se nošení šátku ve volném čase „toleruje“. Tak nevím, nakolik je tato informace přesná, protože průvodce s sebou nemáme a tak si to nemůžeme ověřit, nic méně je to vážně bomba, když si vzpomenu na ty problémy kolem zákazu šátků ve Francii. Je pravda, že v Turecku lze potkat jak černé pytle, tak holky, kterým kouká kde co. To ale nemluvíme o východě, tam je to přece jen ještě trochu jinak.
Je toho strašně moc, co jsme si pověděli, ale na to je tenhle článek příliš krátký a čtenářova trpělivost malá. Pointa večera tkví v tom, že jsme kobercáře nakonec přemlouvali(!), aby nám prodali jeden kobereček. Z principu prý ne – a mysleli to vážně. Ale kobereček máme, je nádherný, hedvábný a bude viset na zdi.
Přespíme u mešity, teče tam i voda, no prostě luxus. Ráno jedeme na sopku Erciyes (4000 m) i s doprovodem. Sopka je těžké zklamání, jedeme zpátky, vysazujeme doprovod a jsme opět sami. Jarda se pevně rozhoduje, že v každé zemi navštíví holiče.
