Sudán 1.7. - 12.7.2006
01.07.06, so Afrika. Můžete přečíst stohy cestopisů, můžete vidět desítky dokumentů – na realitu jménem Afrika se nepřipravíte. Kdybych psala tento článek dva dny po příjezdu, napsala bych něco v tom smyslu, že… Afrika je strašná. Článek o Sudánu píšu v Etiopii, v době, kdy se emoce již trošku usadili a nám se pomalu daří zpracovávat kulturní šok. Více než kdy jindy mám chuť přestat psát, protože cítím, že všechna slova jsou marná a to, co jsme prožili, je nepřenositelné. Více než kdy jindy vidím, že jakákoli fotka je jen lživým otiskem kousku reality a že vám nikdy nedokážeme předat, jaké to je, vidět kilometry odpadků a chatrčí, které jsou ve skutečnosti v mapě zaneseny jako město, jaké to je, vidět chudáka na ulici, který nemá nic jiného než drátěnou rohož, na které spí, zato má ale poslední model Nokie. Nedokážeme vám předat, jaké to je, zeptat se stokrát za den sám sebe: jak tady ty lidi můžou žít?
To ovšem neznamená, že se o to přestaneme pokoušet:-)
V šest hodin ráno se loď probudila ze spánku a za hodinu jsme už kotvili v přístavu. Zpočátku jsme byli tak nadšení, že jsme konečně na africkém kontinentu, že nám nevadil ani stodolarový poplatek, který jsme během pouhých dvou hodin vyměňovali za vstupní razítko, ani to, když jsme potom vyndavali všechny věci z auta kvůli celní kontrole. Nevyndavali to sice pomocníci v rukavičkách, ale my a to pěkně natvrdo na prudkém sluníčku, nicméně stín byl opodál, my se nehonili a respektovali jsme pravidla celnice. Vykládání auta jsme pojali jako náš malý humanitární příspěvek a učili přihlížející bloumaly česky. Jeden z nich, který podruhé poznal plstěnku, získal razítko. Tím se ovšem kruh kolem nás zdvojnásobil, naštěstí pak už nebylo co vyndavat a my jsme šikuly omrzeli. Tak jsme tam tak seděli u vyndaného auta, občas nás přišel pozdravit nějaký úředník, někdy něco chtěl, většinou si však jen důležitě prolistoval pas a šel o dům dál. Po nějakých třech hodinách jsme se začali domnívat, že už jsme museli poznat celé osazenstvo přístavu a že už naše věci vidělo opravdu dost lidí, takže bychom si možná zasloužili být odbaveni. Nemýlili jsme se, neb se objevil ještě ten poslední úředník, kterého jsme zatím neviděli a to byl ten pravý – vynadal nám, proč že jsme vyndavali celé auto, Sudán je přátelská země a od turistů nic takového nepožaduje. No bodejť, řekli jsme si my a všechno vrátili zpátky. Pak se zase dlouho nic nedělo a tak jsme prostě zamířili ven z přístavu. U první brány nám to prošlo, u druhé již ne, což jsme ostatně očekávali, nicméně jsme si tímto manévrem alespoň vydobyli pozornost. Byl nám věnován jeden ozbrojenec a jelo se zpátky. Zaparkovali jsme u budovy, kde jsme před devíti hodinami vylezli z lodi a opět se přestalo cokoli dít. Začínali jsme být mírně naštvaní, voda nám došla už ráno, a tak jsme se opět pokusili ujet. Tentokrát úspěch spočíval v tom, že Jardu zatáhl ozbrojenec do nějaké haly, kde se mu úspěšně podařilo proboxovat skrz upocená těla a tlupy koček do dvěří nějaké šarže. Systémem vysšších a ještě vyšších šarží se ozbrojenec dostal k samotnému pánubohu – celní kontrole. Když úředník pokynul, ať vyndáme celé auto, mysleli jsme, že ho zabijem. Všechny naše argumenty byly v porovnání s jeho nicotné – on musí zaregistrovat veškerou elektroniku. Dobrá tedy, veškerou elektroniku jsme vyndali, naštěstí je nakraji. Jenže to úředníkovi nestačilo, celé auto muselo ven a to honem honem, nezdržovat. V autě bylo padesát, na sluníčku nevíme kolik, to ovšem úředníky netankovalo, ti přece na rozdíl od nás seděli doteď v klimatizované kanceláři. Ruply nám nervy, se vztekem jsme vše házeli ven, nadávali na celé kolo, kolem nás se už seskupily všechny šarže, tak to bylo zábavné. Když se jedna z nich zeptala s úsměvem na tváři, proč jsme z toho tak frustrovaní, zařval Jarda něco o černých stupidních hadicích, z čehož ovšem šarže pochytila slovo stupidní a bylo zle. Začaly hrozit trajektem do Jeddahu, my na oplátku volali na konzulát. Mezitím probíhalo zapisování elektroniky, tedy dvou notebooků, satelitu, měniče a nabíječky na mobil:-) Dalo jim to velkou práci a i přes tak důkladnou kontrolu si prostě nevšimli obou foťáků. Ale dušinka byla spokojená a my jsme mohli všechno vrátit zpátky. Vztek pomalu začal ustupovat opovržení, protože jsme to celé prostě nedokázali pochopit. Jednak se chovali opravdu jako zvířata, bylo jim jedno, jestli berou do ruky křehkou elektroniku nebo fusekle, všechno zpřevraceli a vyházeli do prachu a jednak to bylo celé prostě směšné. Čísla přepsali chybně (potěš koště při výstupu ze země, až to všechno budou chtít zase zkontrolovat) a logiku přepisování čísla nabíječky jsme nepochopili dodnes. Co jsme dodatečně pochopili, byla otázka jednoho z úředníků: Vy jste přijeli teprve dneska? První setkání s africkým kontinentem tedy pro nás mělo pachuť srážky s blbcem.
Po páté hodině jsme opustili brány přístavu. Okolí přístavu Swakin je tak trochu skládka, na níž jsou postavené chatrče z toho, co dům dal a mezi tím se pohybují lidé, auta i zvířata. Jediným potěšením pro oko jsou ženy oblečené do barevných látek, svou čistotou a „normálností“ tady působí až nepatřičně. Dokoupili jsme vodu, na černém trhu našli trochu nafty a rychle vypadli. Když jsme se ocitli dostatečně daleko, sjeli jsme ze silnice a šli spát.
02.07.06, ne
Kvůli etiopským vízum jsme měli namířeno do Chartůmu. Na výběr byly dvě cesty, buď jet 970 km nebo 600 km přes Atbaru. Bylo nám divné, že většina náklaďáků volila delší variantu, ale bylo nám řečeno, že cesta do Atbary je mix asfaltky a pisty, tak proto. Chtěli jsme dotankovat, jenže nafta prostě nebyla. V nádrži byla půlka a v kanystrech 40l, což znamenalo dojezdní vzdálenost spolehlivě přes 500 km, navíc v mapě bylo na trase do Atbary značeno několik měst, takže jsme vyjeli. To jsme ovšem netušili, že města budou ve skutečnosti čtyři hliněné baráky zaražené v písku, kde neměli vodu, natož naftu. Po sto kilometrech asfaltka skončila a následovala pista, která se postupně drolila až se rozdrolila na pláň hlubokých kolejí od vellkých náklaďáků, kde se jen těžko určoval směr, kudy dál. Jeden ze směrů evidentně nebyl ten správný, neboť terén se stále zhoršoval a koleje se nakonec u jedné duny úplně ztratily, zaváty pískem. Proráželi jsme svou vlastní stopu do Atbary s nadějí, že se ztracená cesta zase objeví. Problém byl, že cesta se už od asfaltového počátku míjela s GPS o několik km – což byl vlastně rozptyl vyjetých kolejí, takže nám tady byla technika, kromě základního směru, dost na nic. Anička se přehřívala (co by tomu teprve říkal původní chladič od Mašína!), kola jsme upustili již dávno a redukce užírala vzácnou naftu. Buty nám zpívali „cesta byla suchá, místy mokrá“ a měli pravdu. Cesta byla suchá a my jsme byli zatraceně mokří. Po zhruba sto kilometrech regulérní pouště jsme v dálce zahlédli kolonu aut a zamířili tím směrem. Trefili jsme se akorát na začátek sypaného podkladu pro asfaltku, která se staví druhým směrem z Atbary. Nikdy jsem žádné město neviděla tak ráda. Dodatečně jsme byli vděční za trénink ve Wadi Rum. Ale hlavně všechna čest Aničce. Mám ten náš pojízdný domek ráda čím dál tím víc.
03.07.06, po V noci nás budí žízeň a vichr. Brzy zjistíme, že v Sudánu nemáte, alespoň v tomto období, kdy vrcholí léto, na vybranou. Buď je padesát stupňů a bezvětří, nebo je padesát stupňů a písečná metelice. Celou dobu pobytu v Sudánu sníme o lehkém chladivém vánku, ale marně. Ráno se vydáváme do Chartůmu a v poledne tam jsme. Starosti s noclehem si zatím neděláme, důležitější je vyřídit etiopská víza. Jelikož se nám nepodařilo sehnat mapu Sudánu natož Chartůmu, doptáváme se až se nakonec doptáme u DHL. Na ambasádě jsou milí, dostaneme formuláře, zítra je máme přinést a odpoledne budou víza. Je to příjemné překvapení, povinnost přiložit k žádosti letenku zřejmě již padla a tak nebudeme muset podnikat trapné kolečko s kupováním letenek a jejich vracením. Vydáváme se hledat nocleh, ale nakonec skončíme v autě u ambasády, sto dolarů za hotel se nám dávat nechce a levnější jsme nenašli. Ostatně zítra dostaneme víza a budeme mít tak důvod Chartům opustit. V noci toho ovšem moc nenaspíme. Od ambasády nás vyžene nějaká partička, která tvrdí, že je to její parkovací místo. Nějak nechápeme, kde, ambasáda tedy rozhodně nesídlí v kdovíjak výstavní ulici, silnice je udusaný písek, všude odpadky, židle, tak jak z nich těžce pracující s počátkem noci popadali na matrace, na nichž teď chrápou, jedna ze zdí baráku slouží jako veřejný záchodek. Škorpíka máme v pohotovosti, jeden z mládenců si došel pro hůl, a vyklízíme pole. Vážně nevíme, kam se vrtnout, nakonec parkujeme u Shellky, kde nám to dovolí až poté, co slíbíme, že brzy ráno vypadnem. Pohostinnost jak hadr. Jarda celou noc prosedí na stráži, já ho v tom nechám a lezu do stanu.
04.07.06, út V devět ráno jsme na ambasádě, kde nám oznámí, že víza nedostaneme, jelikož a protož nejsme trvalými rezidenty v Sudánu. Nejsme schopni slova. Jediné, na co se zmůžeme, je uprosit úředníka, aby naši záležitost postoupil svému šéfovi, že my do Etiopie straaaaaašně chceme. Hlavně tam ale musíme, jiná cesta na jih není a tak bychom se mohli zase pěkně otočit a šupajdit zpátky. OK, přijďte zítra. Tím pro nás vyvstala potřeba najít nocleh. Víme o jakémsi Blue Nile Sailing Clubu, který má být na soutoku Modrého a Bílého Nilu (který je ovšem celý hnědý) a který má být údajně jediným slušným místem, kde mohou cestovatelé jako my v Chartůmu přežít. Hodiny trvá, než jeden z taxikářů pochopí, kam chceme a také nás tam zavede. Ocitáme se v úplně jiné části města ani ne tak co do vzdálenosti, jako co do zdobnosti. V sousedství Clubu jsou ministerstva a sídlo OSN. Club jako takový je ve skutečnosti camp a sám o sobě není přímo přepychové místo. Nám se tak ovšem po noci na ulici jeví. Minimálně je tu záchod, ať už v jakémkoli stavu. Odmítnutí na ambasádě nás uvrhlo do deprese a tak jen sedíme a koukáme. K večeru se objeví jeden z šéfů, který nás zkásne, zároveň nám ale zlepší náladu. Nebojte, oni se jenom dělaj důležitýma, víza určitě dostanete. S o něco větší nadějí jdeme spát.
05.07.06, st Ráno jsme si celkem jisti, že víza budou. U okénka však přijde sprcha. Je nám líto, ale ne. Jenže my jsme si během včerejška dali věci trochu dohromady a tak místo smutných tváří vytahujeme argumenty, z nichž největšího kalibru je ten, že nás prostě odmítnout nesmí, jelikož v naší zemi není jejich zastupitelský úřad. Odmítáme opusit budovu bez víz. Jsme zavedeni do předpokoje samotného konzula, kterého ovšem ani nezahlédneme, protože za hodinu se objeví úředník s tím, že „máme štěstí“ a víza budou. Proč ty ciráty, když Etiopií projede tak jako my ročně x desítek turistů, nám není schopen vysvětlit. A je nám to celkem fuk, hlavně ať už máme víza v pasech. Do tří hodin se nějak mátožíme mezi autem a internetovou kavárnou, což je jediné jakžtakž snesitelné místo, kde se zchladit, restaurace v této části města neznají. Ve tři máme víza a jedeme do Clubu. Zbytek dne se snažíme neuvařit a pak jdeme spát.
06.07.06, čt Ráno se rozhodneme v campu ještě zůstat a věnovat tento den údržbářským pracem.
07.07.06, pá V poledne v klídku opouštíme Club a míříme zpátky do Atbary, přesněji k pyramidám Meroe. Tam dojedeme za soumraku, takže fotit se bude až ráno. Opět sjedeme sto metrů mimo silnici, abychom se utábořili v poušti. Sotva dojíme bujón, naše první jídlo po příjezdu do Afriky, přijíždí k nám auto, začne troubit a vyskakují nějací chlapi. Škorpíka máme podruhé v celkem krátké době připraveného do akce. Chlapi nám jeden přes druhého rozdávají rozkazy, ukaž pas, dej mi foťák, vyndej co más v autě. Nejsme blázni, abychom jim vyhověli a zároveň jsme dostateční blázni, abychom se s nimi začali dohadovat. Jsme silní v kramflecích, nemají uniformy, tudíž nejsou policie a tudíž je nebudeme poslouchat. To se dotkne toho, který vykřikuje něco o „security“, sebere auto a někam odjíždí. Zbytek tlupy se rozloží kolem a všichni čekáme. Na co, to se dozvíme za půl hodiny, přijíždí opravdová policie, která se od normálních Sudánců v maskáčích liší tím, že má samopaly. Děláme šťastné, dobrovolně odevzdáváme pasy, následuje studování všech víz a je celkem jedno, jestli je pas vzhůru nohama nebo ne. Pak jsme vyzváni následovat policejní auto, přičemž nám odmítají vrátit pasy. Až tam, máchne jeden někam do tmy. Nevěříme jim ani za mák, chceme pasy, oni je chtějí taky. Dohadování trvá trošku dlouho i na sudánské poměry, jeden ze samopalníků si se svou hračkou významě pohrává, tak trošku patová situace. Nakonec dostáváme jeden pas a jedeme za nimi na padesát km vzdálenou policejní stanici. Tam v hliněném domku sedí za počítačem člověk, který konečně vypadá důvěryhodně. Je nám vrácen i druhý pas a donesena voda, které se protestně ani nedotkneme. Oficír nám vysvětlí, že jsme bohužel zaparkovali na špatné straně pouště, tam kde to mají rozparcelované naftařské společnosti. Kdyby jsme byli bývali sjeli nalevo od silnice, nikdo by po nás ani nevzdechl. Ukáže nám dokonce mapku, jejíž jediná vada spočívá v tom, že podle měřítka jsme se s hranicí parcel minuli asi o pět kilometrů. Pán ze security byl prostě trošku horlivější. Celá záležitost končí tak, že spíme na tom nejbezpečnějším místě světa, na policejní stanici. Z dálky k nám zaznívá nějaká diskotéka a nebýt komárů a nedýchatelného vedra, spali bychom jako zabití.
08.07.06, so Ráno se tedy zase vracíme padesát km k pyramidám. Ranní focení už jaksi nestíháme, takže si říkáme, že by to mohla být druhá Serjilla – prosedět tam celý den a očuchat tak místní život. Tento záměr padne po dvou hodinách ze třech důvodů. Jednak je strašné vedro (jak jinak, už se mi to ani nechce dokola psát, jenže pravda je taková, že to vedro určuje prostě všechno, Sudán je jednoznačně opět překonání teplotních rekordů, kdy se to už konečně zastaví?), jednak je jediný stín (Anička přestala házet stín) obsazen prodavačem lístků, dvěma prodavačkami cetek a třemi velbloudáři a jednak ani prodavačky ani velbloudáři nejsou schopni pochopit, že nechceme ani náramek ani jízdu na velbloudovi, takže nám periodicky chodí nabízet své služby. Jelikož chceme pyramidy vidět, musíme odjet, jinak bychom na ně mohli začít být zlí. Jedeme sto km do Atbary, tam se občerstvíme, dohodneme návštěvu místní školy a zase jedeme zpátky. Přestože do západu slunce zbývá hodina, stihneme udělat jen pár fotek a slunce zmizí. Další z písečných sudánských radostí. Vypadá to asi tak, jako když se u nás zatáhne před bouřkou. Rozdíl je ten, že tady nezaprší a tmu nedělají mraky, ale písek, který se zvedne bůhví kolik desítek metrů nad celou krajinou a zastíní tak slunce. Rozhodneme se přiblížit se blíž k Atbaře, abychom zítra stihli být v sedm ráno u školy. Jenže chlapík na check pointu nás poznává, je rozradostněn naším krosením tam a zase zpátky, takže se dovolíme zeptat a tuto noc trávíme pod ochrannými křídly jeho budky. Nestojíme zrovna šťastně, kolem nás chodějí všichni obyvatelé tohoto malého ostrůvku civilizace na záchod, což poznáme podle toho, že si kamsi za vybagrovanou hromadu nesou konývku s vodou.
09.07.06, ne V sedm ráno stojíme u školy, leč nikde nikdo, což je druhá z variant, kterou jsme očekávali. První byla, že škola bude sice otevřená, avšak nikdo o nás nebude nic vědět. Čekáme hodinu, čekali bychom i víc, už začínáme ztrácet špatné evropské vlastnosti, ale je nám podezřelé, že nikde nejsou žádní školáci. Voláme chlapíkovi ze včerejška. Objeví se a s úsměvem na rtech jen tak prohodí, že dneska byl vyhlášen svátek, že nás zve na snídani a že do školy půjdeme zítra. Nepátráme po tom, jak to vlastně je, stejně je to bezpředmětné. Už jen to, že telefonní číslo bylo správné, je sám o sobě zázrak. Příliš často jsme se tu už přesvědčili o tom, že sliby tu nemají žádnou váhu. Kolikrát nám bylo slíbeno to či ono, já vám zavolám atp., ale nikdy z toho nic nebylo. Naše telefonní číslo už dáváme s klidem, že nebudeme muset platit mezinárodní hovory, protože víme, že se nám slibovač stejně neozve. Z tohohle slibovače se vyklube velmi příjemný právník. Strávíme s ním a s jeho dětmi celé dopoledne. Konečně máme možnost zahlédnout, co se skrývá v malých hliněných domcích obehnaných vysokou zdí. Domek není úplně to správné slovo, jedná se prakticky o krychly o délce strany čtyři metry. Co krychle, to jedna místnost, náš právník vlastní za vysokou zdí dohromady tři krychle. Vybavení spočívá v koberci, několika železných postelích, dále jsme viděli tři malé stolky, něco jako komodu se zrcadlem a skříň. Na stěně jsou jako jediná výzdoba verše z Koránu. Na sudánské poměry se jedná o luxusní domácnost, protože v jiných domcích nejsou na podlaze koberce ale udusaná písečná zem. Také je znakem luxusu auto, jehož pořizovací cena se jednak rovná evropské a jednak sudánská vláda na ně ještě uděluje speciální daň. V poledne absolvujeme snídani nejen s naším hostitelem, ale i s dalšími asi deseti lidmi, o nichž nic nevíme. Jarda přitom vypije vodu z Nilu. Všichni sedíme zuti na koberci kolem tácu s několika mísami různých chutí. Pravou rukou si všichni lámeme chleba a pak ho všichni máčíme v miskách. Bohužel nejen chleba, ale i prsty. Všichni. Jedna z chutí silně připomíná zvratky a nic nepomůže, že to má údajně být rozmixovaná ryba. Kdysi jsme viděla dokument, jak někde v Africe vaří ženy nějaké jídlo tak, že přežvikují kousky zeleniny, které pak natrávené plivou zpátky do mísy. Nemůžu se toho zbavit, Jardovi to taky rybu zrovna nepřipomíná, snažíme se nenápadně jíst jenom placku chleba… Snídani jsme mohutně zapili pašovanou slivovicí, kterou jsme protáhli nejen saudskou hranicí, ale nevědomky i přepečlivou sudánskou celnicí, aniž bychom věděli, že v Sudánu taktéž platí suchý zákon. Míříme do Chartůmu. Na některých check pointech nás už poznávají, takže projíždíme kolem lesu zdravic, na některých check pointech na nás suveréně vyštěknou 600 dinárů, my jim stejně suveréně česky řekneme, aby dali ten kužel pryč a přestali trapit, to vše s úsměvy na obou stranách, prostě to hoši zkoušejí, tak třeba příští turista. Prakticky nejotravnější na všech check pointech je to, že nám snižují průměrnou cestovní rychlost. V campu v Chartůmu na nás čeká překvapení, je tam pár Jihoafričanů s Toyotou a večer přijede rodina Němců. Jsme si vzájemně zdrojem čerstvých informací, nás a Jihoafričany zajímá cesta na jih, Němce přes Saudskou. Slivovice udělá radost každému, takže spát jdeme hodně po půlnoci. (Psáno pro ty, kdo mají podobnou cestu v plánu: Němci víza do Saudské po nějakých obštrukcích obdrželi. Nejsou jediní, komu se podařilo v Sudánu víza získat. Zdá se, že směr z jihu je průstřelnější. Na německé ambasádě zažádali o doporučující dopis, kde jim i potvrdili, že jsou manželé. Pak už jen nějaký ten dolar a Saudská je otevřená.)
10.07.06, po V Chartůmu dokupujeme, co je potřeba, jako např. termosku na pití nebo léky na malárii. V jednom cestopise lidí z Čech, kteří zhruba před pěti lety projeli podobnou trasu Afrikou jako my, jsme se dočetli, že Chartům je „téměř evropsky střižené město“. Když jsme prvně přijeli do Chartůmu, museli jsme se tomu smát. To by na tom evropská města byla hodně špatně. Jenže pak jsme pisateli dali za pravdu. Ano, i v Chartůmu jsou oázy luxusních baráků, tříproudý bulvár tažený kolem ministerstev a pak směrem ven k letišti, kde se tu a tam vyskytne „evropsky střižená“ budova autoservisu či velké nákupní středisko. Jenže Chartům, to jsou především prašné ulice, hliněné domky i chatrče z proutí, zdi sloužící jako veřejný záchodek, ulice ucpané lidmi posedávajícími na zemi a na dečkách prodávající z našeho pohledu absolutní veteš, Chartům, to jsou také lidé, jejichž koloběh života spočívá v tom, že přes den pracují u benzínky a v noci u té samé benzínky spí na drátěné posteli. Proč to píšu: rádi bychom, aby nikdo nepovažoval naše zápisky za nějaké kdovíjak objektivní informace. Píšeme, co vidíme na naší trase (a je jasné, že v zemi tak rozlehlé, jako je např. Sudán, bude o 300 km jinde úplně jiný Sudán) a co vidíme je často nutně podbarveno tím, jak se cítíme – což k věci patří. Každý máme jiné oči a proto není jeden Chartům. Konec teorie.
11.07.06, út Přes den se toho moc neděje, kromě toho, že značkový kompresor ARB pravděpodobně kleknul. Soudruzi ze Švýcarska udělali zřejmě někde chybu, minimálně do návodu na použití nenapsali „nevystavovat teplotám nad 40 stupňů“. Popíšu vám raději realitu Blue Nile Sailing Clubu. Blue Nile Sailing Club jak už napovídá sám název, je místo, kde se schází chartůmská vyšší třída. To vypadá asi tak, že parkoviště, kde je přes den zaparkováno několik jachet v různém stádiu rozpadu (a mezi nimi stanující turisti), se k večeru zaplní značkovými auty. Jejich majitelé se jako v kině usadí před televizní obrazovku a sledují stupidní americké filmy. Ne ovšem všichni, někteří zůstanou sedět v nastartovaném autě (běží klimoška). Nejdřív jsme nechápali, co tam můžou dělat, pak nám bylo sděleno, že tam jsou s prostitutkama. Kouzlo celé chartůmské high society je pak dokresleno opravdu tragickým stavem toalet. Když tam pak v noci sedíte, nažehlení pánové si objednávají pití a koukají na americkou „realitu“, musíte se ptát: to jim to nevadí? To to nevidí? To nevidí tu strašnou špínu okolo, nestydí se flusat po zemi a házet vajgly kolem sebe, div že sousedovi nevypálí oko, to jim nevadí chodit na pos… záchod? Přes den se v celém klubu vyskytuje několik zaměstnanců, jež se probouzejí s večerem, aby roznesli polštáře na židle a pak nosili váženým hostům pití. Bavili jsme se s jedním z šéfů klubu. On to vidí. On vidí, že se tam válejí pet lahve, že záchody jsou strašné, že by to tam mohlo být daleko lepší. Jenže nejsou lidi. Když propustí jednoho, druhý to bude dělat stejně blbě. V Sudánu lidé žijé ve velkých rodinách a pomáhají si. Mnoho rodin má někoho, kdo pracuje v Saudské a ten zvládne uživit opravdu hodně členů rodiny. Problém Sudánu je, že lidé nechtějí pracovat, ale chtějí mít auto a barák. Kdo má tohle, je v Sudánu někdo. Tolik citace a prakticky potvrzení našeho dojmu z téhle země. Tedy především z Chartůmu.
12.07.06, st Konečně opouštíme Chartům, dnešním cílem je Gedaref. Nějak se nám však podaří z Chartůmu vymotat až po poledni, především pak proto, že jsme se zasekli v rajském nákupním středisku na hamburgerech. Cesta na jih do Gedarefu je zcela logicky zároveň jedinou cestou na východ do přístavů Port Sudan a Swakin, takže komunikace je to poměrně ucpaná. Zdrží nás také hodinová průtrž mračen, takže tma padne dřív, než se nám podaří dnešní cíl naplnit. Do Gedarefu zbývá 160 km, rozhodujeme se, co dál, poušť se změnila v zelenou buš, všude jsou mraky hmyzu a do jejich teritoria se nám nějak nechce. Přilepíme se tedy za cisternu, která jede padesát, maximálně šedesát, ale jako štít proti bláznivým náklaďákům s dálkovými světly je bezvadná. Mimochodem, náklaďák tady znamená minimálně dva návěsy, což je radost předjíždět. Cisterna nám ukázkově zabliká před každou dírou v silnici, jenže čtyřicet km před Gedarefem toho má i ona dost a sjíždí na odpočívadlo. Sjíždíme i my a ubytováváme se mezi kamiony, drátěnými postelemi a chajdami alias shopy, přesně mezi dvěmi kolejemi z bahna a doufáme, že nezaprší.
