Nairobi 12.8. - 23.8.2006
12.08.06 I když se nám nechce, je čas zvednout kotvy. Z přehršle nabídky národních parků vybíráme ten nairobský, ani ne tak proto, že by byl nejlepší, ale proto, že je v Nairobi, a v Nairobi opět hodláme zamířit do servisu. Z podvozku se totiž občas ozývají nějaké rány a my tomu chceme přijít na kloub. Při cestě zpátky tentokrát vidíme Východoafrický příkop, ale koukat se na něj dá pouze z odstavného parkoviště, které připomíná past na turisty, navíc je pod mrakem a tak si vyhlídku moc neužijeme. V Nairobi hledáme park slabé dvě hodinky, přičemž se systémem pingpongového míčku, kdy vás posílají tam a zpátky po Uhuru Highway, nakonec strefíme do té správné odbočky. Na co ostatně plýtvat materiálem na cedule, když je ho třeba na zalepování děr v chatrčích. A že mapy nesouhlasí, to je čistě náš problém. Nairobský park přitom není žádná zapomenutá díra, díky jeho lokaci a bohatství zvěře si jeho návštěvou zpestří poslední či první dny v Keni většina turistů. Víkendy si tam ale zase spestřují Nairobšťané, takže když jsme tam poněkud rozlícení nakonec dorazili a zjistili, že auta z parkoviště přetékají až na hlavní silnici, rozhodli jsme se protentokrát návštěvu vzdát a zapadli do blízkého kempu. Netušili jsme, jak to změní naše další kroky a kilometry.
Popravdě, dalších deset dní jsme se nehli z místa. Kemp a jeho život nás naprosto uchvátil. Stejně jako v Evropě, ale tady možná ještě o něco víc, jsou důležité informace. Ty nejdůležitější informace získá cestovatel zase od cestovatele – a od místních. Jak místních tak cestovatelů bylo v kempu víc než dost. Turisti – všichni do jednoho se od nás lišili čistými safari šortkami a vůní mýdla, která se za nimi táhla a zůstávala dlouho viset ve vzduchu, se kolem nás míhali po desítkách a my už pak přestávali odlišovat jednotlivé zájezdy. S úžasem jsme pozorovali stále stejný kolotoč příjezdů, sprchování, společného sledování satelitní televize (plastika Jennifer Lopez nebo fotbal), sprchování/dámy make-up, odvážení do restaurace Carnivore (krokodýlí steak), bouřlivých nočních návratů, prozpěvování happy birthday a z našeho stanoviště u brány jsme měli dobrý výhled na opozdilce vracející se s ostrahou z diskotéky, která byla pár metrů za zdí. Teprve tady jsme pochopili, co znamená, když se řekne: pivo a víno teklo proudem. V tomto případě spíše pivo a whisky, ale to je koneckonců jedno. Na první pohled byli neodlišitelní jeden od druhého nejen účastníci, ale i celé skupiny. Ne však v okamžicích, kdy jedna skupinka ukončila svou zábavu, řekněme ke druhé hodině ranní a druhá skupina ještě pokračovala v jízdě. To pak první skupina, již dostatečně zmožená chlastem v té divoké Africe, chtěla již spát a hlasitě se dožadovala práva na noční klid, jako by se najednou ocitla zpátky v civilizované Evropě a ne jakoby ještě před chvílí nehulákala u MTV. Největší výdrž měli většinou Australané neboli kiwi, kterým se v Keni říká „party people“ a kteří své první dny v Africe dokázali oslavovat do rozbřesku. Autobus je potom rovnou naložil a oni tak alespoň slastně prospali nepříjemnou cestu do některého z národních parků.
Druhou tváří kempu byli jeho stálí obyvatelé, na první pohled nerozlišitelné množství několika černochů dělající neviditelnou práci, jako například úklid nebo rozkládání stanů pro přijíždějící turisty. Na druhý pohled ale dostával kemp svůj řád a utajenou podobu. Díky našemu umístění na parkovišti – to už je holt nevýhoda stanu připevněného na střeše auta – jsme totiž zůstávali kdesi na pomezí mezi turistou a místním. Na parkovišti tlouklo srdce celého kempu. Parkoviště bylo ve skutečnosti opravárenská a šicí dílna a každý dělal to, co uměl. Jeden černoch byl kupříkladu specialista na mytí aut. To se v těžkých afrických podmínkách děje tak, že k mytí jsou potřeba přinejmenším dva černoši. K dispozici není moc vody, o tlakové hadici si mohou nechat zdát. Takže i mytí velikého trucku se dělá tak, že jeden člověk polévá truck kelímkem vody a druhý to koštětem s dlouhou násadou rozmydlává. Vypadá to neuvěřitelně, ale jde to. Další partička se specializovala na mytí nádobí. To se vždycky po ránu vytáhly dlouhé stoly, na ně se rozložilo všechno nádobí a jelo se. 30 hrnečků, 30 talířů, 30 lžic, 30 židlí… – na vše vystačil jeden lavor vody a jeden hadr. Mňam. Nejpočetnější skupinkou byli mechanici. Chlapi samý sval, kteří dávali ušpiněnou kombinézou na odiv, kolik už zvládli vyřešit problémů, asi jako se lovec pyšní svými jizvami. Jeden uměl svářet, druhý stloukat, třetí brousit, čtvrtý se vyznal v elektrice a pátý taky určitě něco uměl. Občas sice pozapomněli, cože to vlastně umí a to se pak něco pokazilo, ale pokazilo se málo a dohromady působili jako parta hic. Největší chloubu a mazáctvo kempodílny ovšem tvořili šiči. Jejich dílna plynule navazovala na autodílnu pod širým nebem, ale řemeslná hrdost jim velela šít pod vlastnoručně ušitou střechou. Tihle šiči, dva chlapíci menšího vzrůstu, kteří se po pracovní době oblékali do zářivě bílých košil, nešili obyčejné věci, ale na starých šlapacích strojích tvořili z tvrdých plachet stany. Jejich jediná žárovka jim na nitě svítila dlouho do noci, kdy už se ostatní odebrali spát a jen Eelko ještě chodil a dodělával, co se přes den nestihlo. Eelko se stal naším největším kamarádem. Se svým truckem přijel do kempu ve stejný den jako my, hodlal ho nechat trošku předělat a jako my spal na parkovišti. Z původních dohodnutých dvou pracovních dní práce na trucku se stal celý týden a jak čas plynul, byl Eelko stále zoufalejší. I když se s tím snažil zápolit – přece jen již žije v Keni deset let a tak je na místní pracovní tempo zvyklejší – každý večer nám vyprávěl historky, co se mu za den přihodilo. Já to nepochopím, povídával. Já mu řeknu udělej krychli a on mi přinese něco šišatého, rozjetého do stran. To to nevidíš, že je to šišatý? ptám se ho – a on na mě kouká a směje se. Já to nepochopím, opakoval nám Eelko, krychle přece musí mít nějak rovné strany a nějaké úhly a on mi přinese šišku – a dal si další hlt piva. Takové chybičky ale ještě dokázal Eelko uhlídat. Horší bylo, když dal peníze na nákup materiálu jednomu z mechaniků, ten to zřejmě pochopil jako neopakovatelnou šanci a už se neukázal; ani s materiálem, ani s penězi. Více lidskosti vykazoval děda u brány. Tedy interně jsme mu říkali děda, ale oslovovali jsme ho kapitáne, protože měl kapitánskou čepici, která byla příliš velká pro jeho malou hlavu, ale dědovi potvrzovala statut důležitého ochránce bezpečí. Postupem času nás děda přijal za místní a svým způsobem jsme se stali jeho chráněncem, to když bylo potřeba nanavigovat na parkovišti velký truck, který nás prostorově usurpoval. Ono totiž jak je známo, v Africe neexistuje něco jako osobní prostor a jeho neexistence se vztahuje i na auta. Takže jsme jen zírali, když na relativně prázdném parkovišti zaparkovala velikánská obluda vedle prťavé Aničky tak těsně, že ji div neodřela. Ono totiž, jak je také známo, na afrických silnicích platí pravidlo silnějšího – a dál už žádná pravidla. Tehdy se do toho vložil děda a svému spoluobčanovi vysvětlil, že kolem toho malého zeleného auta se musí také chodit. Dědu jsme ale obdivovali hlavně z jiného důvodu. Náplň jeho práce tvořilo hlídat bránu. V praxi to vypadalo tak, že děda seděl, celých těch dvanáct hodin vydržel sedět – a když v Nairobi vysvitne sluníčko, tak peče pěkně – u škvíry v bráně, aby viděl, jestli někdo nejde. Když šel pěší, děda se pomalu zvedl a otevřel dvířka. Když jelo auto, děda musel vyskočit, protože auto je rychlejší než pěší a otvíral celou bránu. Ta trpělivost, s níž dokázal být na jednom místě a pozorovat to nic, co se většinu času dělo před bránou – úchvatné. Děda nastupoval službu ostrahy v sedm ráno a v sedm večer se střídal s atletičtějším mladíkem, protože v noci také hrozí větší nebezpečí. Na rozdíl od dědy mladík nebyl nikdy sám, vždy ho do služby přišlo navštívit několik přátel, z nichž denodenním návštěvníkem byl Roger. Roger se přiřítil na motorce, nikdy z ní neslezl a celou dobu jeho návštěvy se mu z vysílačky ozývalo: Roger! Roger! Roger sice znamená ve vysílačkové hantýrce rozumím, ale pro nás to byl prostě Roger.
Nezbytným členem každé dobré posádky je kuchař. I početné místní osazenstvo mělo svého kuchaře a když jsme se zorientovali, stal se i naším kuchařem. V kempu samozřejmě existovala oficiální restaurace, ale ta byla pro turisty. Kuchař pro místní sídlil hned vedle šicího přístěnku, ale kromě utajené polohy se neměl za co stydět. Nerez nádobí, čerstvé ingredience, čistá čepice. Uzavřeli jsme s ním nepsanou dohodu. On nám vařil vodu na kafe a my jsme mu za to dali vydělat. Chodili jsme k němu na hovězí s hranolkami, což bylo sice poněkud monotematické leč jediné, co kuchař vařil, zato to bylo dobré a navíc nás hřálo pomyšlení, že ty samé hranolky jedí v turistické restauraci o pár metrů dál turisti za čtyřnásobnou cenu. Tento kuchař totiž platil desátek za pronájem místa v podobě dodávek hranolků do oficiálního restaurantu. Denně naškrábal kolem šedesáti kil brambor a neměl na to ani škrabku, ale nůž. To pak v průběhu dne lisoval, smažil a běhal s tím přes parkoviště do oficiální kuchyně, kde to přendali na hezčí talířek – čímž cena rázem vzrostla na čtyřnásobek. Tím se dostáváme k tomu, co je na Keni tak křiklavé, proč je tak bolestivé koukat na rozveselené turisty i tím turistou být. V obyčejné keňské restauraci pořídíte limonádu za třicet šilinků (cena v obchodě je dokonce patnáct, ale to není důležité), jídlo od sto, přičemž hranolky a kuře jsou vždycky dražší než ugali a hovězí nebo koza. V turistické restauraci se platí násobky, což znamená minimálně sto šilinků za pití a za jídlo počínaje 400 šilinky a konče tisícem. Konče tisícem jsme zažili na vlastní kůži, ale samozřejmě se zvyšující se exkluzivitou místa se zvyšuje i cena, kdy nejvyšší je pak v národních parcích. Jenže tím to nekončí. Za ubytování v pouhém stanu v kempu platí turista dvojnásobek toho, co místní, když přespává v místním hotelu nebo guesthousu. To vše na pozadí průměrné keňské mzdy, která činí 6000 šilinků. Celých deset dní jsme měli před očima dva světy. Turisty, kteří v klidu nechají v baru měsíční výdělek člověka, který se jen o pár metrů dál šťourá v motoru. Koukali jsme na kluky, kteří pracovali na Eelkově autě – teď není podstatné, že pracovali pomalu a špatně, že to nejsou zrovna nejsvědomitější pracanti – a zároveň jsme viděli turisty celé namol z štěstí, že právě prožívají pořádné adventure. Nikdo nemá právo nikoho soudit a je jasné, že ten turista doma musel makat, aby se do Afriky vůbec podíval a proč by si to tedy neužil. Jenže ta bezstarostnost při sklence whisky, která ač řádně napálená, je pro turistu stále ještě levnější než doma, je v souvislosti dědy u brány s jeho měsíčním výdělkem prostě nechutná. A ještě nechutnější je jedna věc. Nevíme, jak to chodí na organizovaných zájezdech například k moři do Itálie, možná že je to stejné. Ale tady se pozná příjezd organizované skupiny podle bordelu a to už nemluvíme jen o nairobském kempu, ale o dosavadní zkušenosti obecně. Asi je to tou skupinovou anonymitou, ale organizovaní běloši se chovají, s prominutím, jako prasata. Po odjezdu skupiny kterýsi neviditelný černoch složí stany, kterýsi neviditelný černoch chodí, sbírá petky a lahve od piva vrací do baru. O stavu toalet se nebudeme vyjadřovat a vůbec z této odbočky raději rychle pryč.
Několikrát jsme se sebrali a vyrazili do Nairobi. Anču jsme nechali odpočívat a využili místní veřejnou dopravu zvanou matatu. Matatu je minibus a je to jednoznačně nejmrštnější vozidlo v provozu. Takový matatu je schopný dojet kamkoli, přebrodit hory doly, zastavit kdekoli, i tam, kde by se už všichni převrátili – ale matatu ne. Udělá před vámi myšku a už je v příkopě a nakládá nebo vykládá cestující. Kdyby jel nějaký matatu Paříž – Dakar, tak si na něj vsadíme. V matatu také dost často hraje hudba a to hlasitá, ale nikdo ji, zdá se, neslyší. Trvalou součástí matatu je kromě řidiče ještě steward. Ten je neustále vykloněný z okénka, vykřikuje trasu a vybírá peníze. Rozhodně je větší zážitek v matatu jet, než ho potkat na silnici – matatu je pravý neohrožený pirát silnic. V Nairobi jsme se pohybovali nalehko, bez foťáků, protože tohle město má snad nejhorší pověst z celé východní Afriky. A je fakt, že jsme se v něm necítili kdovíjak dobře. Vzhledově nám připadalo hezčí než Chartům, ale tím to také končilo. Přeplněné jak silnice tak chodníky, povalující se zástupy, valící se zástupy. Hodně výškových budov a ještě víc reklam. Není divu, že jsme zatoužili po oddychu a jelikož se nám ho v kempu za zvuků brusek a kladiv moc nedostávalo, rozhodli jsme se navštívit žirafí centrum. Rozhodli jsme se totiž nenavštívit nairobský park, protože nám zasvěcení sdělili, že vrcholí letní sezóna a měli bychom z něj jen nepříjemný zážitek. Z tzv. žirafího centra se vyklubal plácek jemuž vévodila kruhová vyhlídková věž, z níž se krmily žirafy. Poněkud vznosný název pro šaškárnu horší než ZOO. Jarda si pohladil žirafu jménem Daisy a šli jsme zase pryč. Jiným zpestřením našeho programu byly návštěvy nákupního centra. Šlo nám o kafe a ovoce. Co se týká ovoce, připadali jsme si opravdu jak marťani, když jsme obhlíželi, ohmatávali a očuchávali to, co neznáme z domova. Jestli někdo víte, co je to Paw Paw, Sour Soup, Custard Apple nebo Karela, tak nám to prosím napište, ať víme, co jsme jedli. Co se týká kafe, zjistili jsme, že nás vynikající etiopská káva rozmazlila a kafe, které si říká Nescafé, se prostě nedá pít. Škoda, že ho z domova vezeme několik kilo. Asi ho taky dovezeme zpátky.
V Nairobi jsme oslavili tříměsíční výročí cesty a nadělili Aničce dárek. Nechali jsme jí vyrobit na bok plachtu, je velká a bílá a bude na nás vrhat hodně stínu. Důležitější je ale to, že už nekulhá. Když jsme totiž v Nairobi bloudili, náhoda nás zavedla k jednomu bělochovi, který opravuje Land Rovery. Ten na Anču kouknul, přehodil přední pružiny a ejhle, náklon doleva je pryč (ehm!). Chtěli jsme ale zjistit, co to bouchá v podvozku. Zjistili, že se nám na obou stranách vepředu utrhal jeden šroub ze čtyř na místě, kde drží tlumiče a proto se Anča tak kejklá. Utržení si prý museli všimnout v minulém servisu, když tlumiče měnili. Radostné, radostné, pravděpodobně pozůstatek trati Moyale – Isiolo. Ale teď už je zase Anička v pořádku. Další vylepšení se týká našich maličkostí, Afrika nám totiž jde tak k duhu, že jsme tu už nechali několik špeků, což je obzvláště patrné na Jardovi. Začaly ho při spaní tlačit kosti a tak jsme museli změkčit JEHO POLOVINU nafukovačkou:-)
Dali jsme hlavy dohromady a na základě různých informací změnili plány. Tanzánie ještě chvilku počká, pojedeme do Ugandy. Nairobi jsme opustili 23. srpna a vydali se na severozápad přes nám již známý úsek Nairobi – Elementaita. Jsme důkazem toho, že člověk si zvykne na všechno. Když jsme znovu zapadali do děr a plahočili se blátivou cestou dvacetikilometrovou rychlostí, nepřišlo nám to potřetí již tak strašné. Za chvíli zřejmě budeme používat kvalifikaci silnic jako místní. Dobrá je ta, která je sjízdná, čili všechny. Špatná je ta, kde je víc než metr bláta nebo tam spadnul most. Zato silnice, která nemá žádnou díru, není jen tak obyčejná „dobrá“ silnice, ale silnice, na které „můžete létat“. Nyní si přečtětě odstavec o stavu silnic, který byl sice psán v rozhořčení po některé z cest, ale bezezbytku platí, i když to znova pročítáme v klidu.
.… Po silnici – která už vlastně silnicí dávno nen&;iacute;, je to jen uzounký zbytkový asfalt, kde se náklaďáky vyhýbají na škrtnutí zrcátkem, díry na urvání kola, silnice má v průřezu tvar jakéhosi oblouku, takže auta jezdí permanentně na hranici přepadnutí do strany, to vše vysoko nad terénem, takže sjetí z „krajnice“ znamená pád na bok – po takovéto silnici se tam a zpátky valí nepřetržitý proud aut, i když valí je špatné slovo, protože cestovní rychlost často klesá na nulu v důsledku překonávání děr, rigolů, hledání koleje v bahně nebo prostě proto, že cestu zatarasí převrácený náklaďák, takže jste nakonec rádi, když sto km jedete pouhé tři hodiny. Ne že by se keňská vláda nesnažila o nějaké zlepšení, jenže výsledek neodpovídá snaze; výsledek je prakticky k ničemu. Tu a tam se totiž alibisticky vysype na díry a hlínu auto něčeho, co má být asi asfalt, to se nějak uplácá lopatou a zbytek je na řidičích. Že taková oprava nepřežije třetí přeložený truck, je nabíledni. Někde to dokonce došlo tak daleko, že se asfalt záhadně vypařil a řidiče pak čekají kilometry drncání se loužemi, přes kameny, rozježděné koleje, blikání na sebe v oblacích prachu, taková cesta, z níž zmizí asfalt, je snad nejhorší, protože to není ani pista, ani bahnitá cesta, ale mix nepředvídatelností. Nicotná co do spotřeby materiálu avšak fatální co do počtu nehod na silnicích a technického stavu vozidel je aktivita vlády ohledně stavění zpomalovacích pruhů. Když pominu fakt, že není co zpomalovat, pak nechápu, proč jich je v jednom místě deset a zbytek města nemá nic (ne že by díry nezpomalovaly samy o sobě, ale když už se na ty hrboly plácá zřejmě nedostatkový asfalt…). Asi přišel příkaz udělat ve městě deset hrbolů, tak přijelo auto a „někam“ to vyklopilo. Hrboly zásadně neoznačené, takže tady skáčeme víc, než by se nám líbilo. Ale koho to tankuje, místní přeci o hrbolech vědí. Chování řidičů je jednoznačně nejpříšernější, co jsme zatím poznali. Z části proto, že je stav silnic takový, jaký je a z části proto, že místní řidiči ztratili poslední zbytky pudu sebezáchovy (obvykle však říkáme, že jsou úplně vymaštění), se pak i v koloně najde díra na předjíždění a to se pak od protijedoucího řidiče čeká, že situaci vyřeší on. Poetiku keňských silnic dokreslují naprosto zběsilí matatu, což jsou místní minibusy, které se nebojí ničeho, znenadání jsou schopni zastavit a sjet kousek ke kraji, aby vysadili cestující, ale ne zas takový kus, spíš aby se neřeklo, a je jim ukradené, že zbytek kolony stojí na brzdě, ona i ta čtyřicítka je někdy zatraceně rychlá, v čemž dáváme dodatečně za pravdu BESIPu. Pravidlem je, že nesvítí brzdová světla, což situaci výrazně ulehčuje. Prakticky se používají pouze blikačky do stran, zato ale permanentně. Jelikož už máme průvodce po Keni, rozesmálo nás, když jsme se dočetli, že „blikáním upozorňuje řidič protijedoucí řidiče na šířku svého vozidla“. To je hluboký omyl, kterého se mohl dopustit leda tak někdo, kdo zcela náhodou zabloudil na cestě z letiště do národního parku a musel proto absolvovat pár kilometrů v místním provozu. Řidiči nic nikomu neukazují, řidiči jsou tu totiž v neustálém režimu předjíždění, kdyby se měl o předjetí náklaďáku, který jede do kopce patnáct a on jede sedmnáct, pokoušet třeba půl hodiny. Předjíždění v nepřehledných úsecích, před horizontem a pod. je naprosto normální a pak máte co dělat, když se hodlá mezi vás procpat. Co se týká jízdy po setmění, je ještě sebevražednější než jinde a čas od času se tomu člověk prostě nevyhne, když hledá místo na přespání. Protijedoucí řidič přece potřebuje svítit na díry a k tomu jsou určena dálková světla. Důsledek to má ten, že i kdyby se náhodou objevil nějaký slušnější řidič, nemá šanci a tak nakonec svítí vším, co mají, úplně všichni. Občas je člověk znepokojen kaskádou světel v protisměru, ale pak si zvykne – i auto (tedy auto především, ti méně šťastní to musejí dohánět bizarními saky a koženými bundami) vypovídá o sociálním statutu a kromě rádia ho lze vyparádit ještě řetězem světýlek na vánoční stromeček. Zatím jsme ve všech zemích dokázali jakž takž pochopit místní silniční návyky, a v některých zemích, jako např. v Etiopii, to ani nebylo třeba, protože tam byl provoz minimální. Tady si však zatím netroufáme definovat žádné jiné pravidlo, než „nejdřív jedu já a ty si s tím ňák poraď“…..
Směrem na Ugandu není žádná silnice, po které „můžete létat“, takže pouhých 320 km do Eldoretu jsme jeli celý den a kus noci. Po cestě nebylo mnoho zajímavého, člověk si brzy zvykne na africké reálie. Obdobné vesničky, mix zděných i slaměných budov, prodavači zeleniny a pytlů s krmením u silnice, krávy a ovce pasoucí se všude kolem a neustálý proud lidí tam a zpátky, je jich o něco míň než v Etiopii a jsou dokonce i úseky, kde není nikdo, zato ale jezdí na kole a na tom kole často vezou neuvěřitelný náklad, takže někdy to kolo prostě jenom tlačí. Ale i v sebezapadlejší vesničce se najde něco, co si vznosně říká shopping center, třebaže nejsilnějším sortimentem je zhruba 150 druhů mýdel, svíčky, zrcátka a k jídlu plechovka žampionů nebo toustový chleba a tím to leckde končí. Pozoruhodné je, že v Keni najdete málo „obyčejných“ elektrikářů, zedníků, zubařů nebo automechaniků. Každý je totiž specialista. Takže tu místo elektrikářů máme specialisty na elektřinu, sídlící sice v plechové budce omotané několika dráty, ale nechť, máme tu odborníky na zuby místo pouhých zubařů. Tyhle slovní hříčky jsou nádherné, hned máte pocit, že jste v těch správných rukou.
