Tanzánie 5.9. - 25.9.2006
05.09.06 Hranice se nám podařilo překročit až kolem šesté večer, což znamená, že tma byla na spadnutí a taky brzy spadla. Krajinu za hranicemi jsme vyhodnotili jako neobydlenou, nějakých padesát km od hranic jsme zajeli do buše a strávili tam noc. Nikdo se neobjevil, ale ráno našemu vstávání přihlížely dvě ženy.
06.09.06 Oproti Keni provoz na silnici dost ubyl a hlavně – a taková bude celá Tanzánie – silnice je sjízdná. Přibylo sice hupánků a jsou promyšlenější, ale kdo by se zlobil, když se na zbytku silnice dá jet i celkem rychle. Dokonce tak rychle, že jsme platili historicky první pokutu v Africe, čímž jsme zjistili, že v Tanzánii funguje policie a rychlost jsme zase snížili. Ten samý den na nás chtěla jiná hlídka pokutu za pásy, ale sám příslušník uznal, že dvě pokuty v jednom dni by bylo trochu příliš. Chtěl tedy alespoň vidět výstražný trojúhelník, ale když jsme otevřeli zadek a dali najevo, že se budeme muset vnořit do útrob auta, mávnul raději rukou. Jeho gesto jsme ocenili tak, že jsme trojúhelník večer vyštrachali a od té doby s námi jezdí vepředu (stejně jako spousta dalších krámů, už se tam skoro nevejdeme). Na trojúhelníku si tu policajti zakládají asi jako u nás na lékárničkách. To ale není nic proti Mozambiku, kde údajně vyžadují trojúhelníky dva. Ať se jich vyžaduje kolik chce, pravda je taková, že přetrvává praxe při poruše nanosit větve na silnici, přičemž trojúhelníky si lebedí za oknem spravovaného auta.
Rovinatou krajinou plnou uschlé buše a kolem Mt. Meru jsme dojeli do Arushy. Tam jsme se jen najedli, natankovali, proběhli supermarket, abychom zjistili ceny, koupili gin, velmi důležitého pomocníka při cestování po Africe a vydali se na největší atrakci z největších, Unescem chráněný Ngorongoro kráter. Polovina ze 150 km měla být pista, ale ke kráteru vedla zbrusu nová asfaltka, takže cesta uběhla rychleji, než jsme předpokládali, a proto jsme se rozhodli, vstoupit do kráteru ještě ten den. Když nám však u brány oznámili, že za vjezd auta do samotného kráteru je zaveden nový, stodolarový poplatek, zatočila se nám hlava. S tím jsme tedy nepočítali. Celkově se tak 24 hodinový vstup do kráteru vyšplhal totiž na 250 USD. Přemýšleli jsme, jestli nám to stojí za to. Někteří lidé totiž tvrdili, že Ngorongoro je drahé a za to nestojí, protože je přeplněné auty, takže se v kráteru jezdí prakticky ve vláčku. Vše tomu nasvědčovalo, protože vstupní bránou projíždělo jedno auto za druhým. Přesto jsme se rozhodli, že kráter chceme vidět. Rozhodli jsme se tak i navzdory tomu, že jsme byli široko daleko jediní, kdo měl zaplatit tak astronomickou částku. Všichni běloši, jedoucí auty tanzanských cestovek se totiž při placení vstupu do kráteru měnili jako zázrakem na tanzanské občany – a ti platí 3000 šilinků, přičemž 1 USD = cca 1300 šilinků. Prostě a jednoduše, u brány se podvádělo ve velkém. Dělo se tak za zády nic netušících turistů, kteří platí cestovkám obrovské peníze, zdůvodněné právě vysokými vstupy do parku, dělo se tak za zády vedení Ngorongoro Conservation Area. Vypadalo to asi tak, že na parkoviště přijelo auto tanzanské cestovky, z něj vyskákali bílí turisti, aby se protáhli, zatímco jejich černý průvodce šel zaplatit poplatek. Černý průvodce pak nahlásil do papírů, že veze tanzanské občany a bylo. Cestovka tak řádně bohatne, neméně pak „slepí“ strážci brány. Jak prosté. Všimli jsme si toho prakticky náhodou. Později se budeme o těchto podvodech bavit s člověkem žijícím v Tanzánii 40 let a on nám potvrdí, že to tak funguje. Tohle je holt třetí svět a třetí svět je především korupce, shrne to. Pro nás to byl těžký šok v důvěru v národní parky, protože člověk zkousne to, že platí desetinásobky oproti místním (protože turista je vždy bílý a bílý je vždy bohatý) o trochu snadněji, když doufá, že za jeho peníze se pomůže uchovávat příroda. Ale když to pak vypadá tak, že cestovka si řekne za pětidenní výlet do Ngorongoro a Serengeti 600 USD s odvoláním na drahé vstupy a kempy a pak většina peněz nejde parku ale právě cestovce, tak to je již nezkousnutelné.
Oproti tomuto zjištění je už skoro bezvýznamné to, že rozdílné poplatky se týkají i aut – Anča jakožto v zahraničí registrované vozidlo 140 USD (100 za samotný kráter, 40 za zbytek – ano, trošku na hlavu, když tam člověk jede samozřejmě do kráteru) zatímco tanzanská auta 10 USD. Tanzanská auta asi mají spešl vzorek na gumách. Nicméně jsme se rozhodli, že zaplatíme a uvidíme kráter. Jenže pak ze strážce jen tak mimochodem vypadlo, že při vjezdu do kráteru nám musí posadit do auta průvodce, jinak že se tam prý nesmí. Ale kam by nám ho asi tak posadil, nevěděl. Možná, že by se prý protentokrát mohlo toto nařízení porušit, ale to nám tady od brány nemůže slíbit. Takže jsme měli na vybranou: buď doufat, že u vjezdu překecáme (uplatíme?) strážce a pojedeme sami a nebo že neukecáme a pojedeme ve třech, což bude zábava tak maximálně pro onoho průvodce. Leda ještě, že bychom mu půjčili foťák. Měli jsme toho akorát tak dost. Otočili jsme se a jeli pryč. Jediné, co jsme si z Ngorongoro odvezli, byla mapka kráteru, kterou jsme si tam aktivně koupili. Je a bude navždy jako nová:-)
Znovu tedy 150 km do Arushy a tam potmě hledání kempu. Turistické průvodce (Lonely Planet vede!) už taky začínáme pomalu nenávidět, jsme na silných pochybách, zda-li vůbec kdy země, o kterých zasvěceně píšou, jejich autoři navštívili (psáno až z Namibie o měsíc později – takže je to zkušenost podložená).
07.09.06 V Arushi jsme ráno jen tak cvičně oběhli několik cestovek a optali se na ceny. Když začali házet stovkama dolarů, vysmáli jsme se jim a řekli jsme, že je nebudeme krmit, že víme, jak to chodí. Ani se nesnažili hrát překvapení. Vydali jsme se do Moshi, centra, odkud začínají všechny výstupy na Kilimanjaro. Cestou jsme šponovali oči, kdy konečně tuhle horu spatříme, ale byla celá zalezlá v mracích, což je pro ni ostatně typické. Až k večeru, kdy jsme už byli v kempu, na chvilku ukázala vrcholek.
08.09.06 Celkem dávno již padlo rozhodnutí, že na Kilimanjaro nepolezeme, ač je to Jardův sen, protože na takhle dlouhé cestě má člověk na starosti jiné výdaje, než lézt za stovky dolarů na nějaký kopec. Tak jsme alespoň vyjeli ke vstupní bráně, potkali tam Čechy, kteří právě slezli z vrcholku, nekoupili jsme si tričko s Kilimanjarem a zbytek dne strávili na kopci v očekávání pohledu na Kili, kterého se nám ale nedostalo. Děti, které se u nás zastavovaly, nechtěly tentokrát peníze, ale čokoládu, nebo tužku – celkem příjemná změna. Okolí Kilimanjara se nezdá být poznamenané obrovskými penězi, které se kolem něj točí. Lidé žijí v úplně stejných malých nevzhledných domcích a úplně stejně prodávají banány, jako jejich spoluobčané v jakékoli jiné části země. Jen hrstce vyvolených jdou příjmy z cestovního ruchu. A nosičům najímaným na jednotlivé výstupy. Jejich práce je proto nejistá, navíc špatně placená a nosiči mají pověst agresivních vymahatelů spropitného. Nevíme, zapovídali jsme se s několika usměvavými chlapy, kteří byli hrdí na to, že jsou nosiči. Dokonce se stalo, že párkrát od nás odehnali děti, aby nežebraly, což je také docela neobvyklé – obvykle nejenže dítě natahující ruku nikomu nevadí, ale dospělý se leckde přidá.
09.09.06 Ráno jsme se vydali do národního parku Amboseli, který leží na keňské straně, ale díky nadstandardním vztahům na hraničních přechodech neměl být problém vjet zpátky do Keni (ostatně tak, jak jsme to udělali již s Ugandou). Že jsme si radši nedali pár facek. Cesta, která měla být nádhernou scenérii s výhledem na Kilimanjaro (průvodce Lonely Planet), byla ve skutečnosti zaražená v nekonečných plantážích banánů, takže jste sotva viděli úzký proužek nebe nad sebou, kdeže byl konec nějakému Kilimanjaru. Horší bylo, že dle průvodce „udržovaný makadamový povrch“ (mimochodem, co je to makadamový povrch?) se někam vypařil a místo něj to byl zcela regulérní offroad, od poloviny cesty obohacený jemným bílým práškem, takže jsme vypadali asi tak, jako když se projede cementárnou. To však nebylo nic proti tomu, že jsme se ocitli v Keni, aniž bychom narazili na nějakou hranici. Ptali jsme se místních, kde je přechod do Keni a když ti si nakonec vzpomněli, že nějakou Keňu znají, tak mávli kupředu, po jediné možné cestě. Takže když jsme konečně narazili na závoru, byli jsme podle GPS již patnáct kilometrů na keňském území, a celník nám celkem správně sdělil, že jsme v Keni ilegálně. Pro razítko se ale musí zpátky, protože jeho úřad je prý dočasně zavřený. Když jsme se ptali kam zpátky, řekl nám, že jsme tedy asi přijeli buší, když jsme minuli hranici. Po vzrušeném dohadování ouřada otevřel závoru a povídá – tak jeďte. No tak to určitě. Raději jsme spolkli hořkou pilulku a kodrcali se zpátky do 15 km vzdálené jediné vesnice, kde někde zhruba asi tak možná že prý jako leží hraniční úřad, který vlastní to správné razítko. Byla to ona vesnice, kde nám máchali někam dopředu a když jsme se jich tedy teď ptali na úřad, máchali znova dopředu, pokud vůbec pochopili, co chceme. Jezdili jsme tam a zpátky jako pitomci, od jedné chatrče ke druhé, celá vesnice vypadala jako po vymření, nebo ještě hůř, po bombardování a nikde žádný úřad. Dopadlo to tak, že se nám opravdu nepodařilo najít hraniční přechod a tím se tato hranice zapsala do análů.
80 km do Moshi jsme opět projeli 30 km dlouhou cementárnou a když jsme se ocitli ve výchozím bodě z rána, byly dvě hodiny, byli jsme lehčí o několik litrů nafty a láhev ginu, která nám pomohla se s neúspěchem vyrovnat. Potřebovali jsme vymyslet náhradní program, abychom si spravili chuť. Mkomazi game reserve sice není slavná, a prakticky se tam moc nejezdí, ale návštěva je možná a dokonce tam mají černého nosorožce, o němž jsme se domnívali, že jeho dva poslední exempláře se vyskytují jen v Ngorongoro. To je to správné místo. Do vesnice, odkud měla být cesta do Mkomazi, jsme dorazili ideálně ve čtyři hodiny odpoledne. Bylo to přesně třináct nevědoucích obyvatel na jednoho, který nám správně ukázal odbočku, u které nebyla sebeprťavější cedulka. Po několika kilometrech jsme dorazili k mohutnému betonovému kvádru, který nám oznamoval, že hlavní kancelář Mkomazi game reserve a i rezervace samotná je již pouhý jeden kilometříček od nás. Jak milé. Hlavní kancelář však překvapila. Velké zametené parkoviště (už jsme psali o africké mánii zametat hlínu?), pěkně olemované bíle natřenými kamínky a dokonce suvenýr shop. Kancelář však zela prázdnotou a v těch několika odemčených dveřích, do kterých jsme nahlédli, se kromě pár židlí neválelo už vůbec nic, dokonce ani žádný černoch. Pak se odněkud přece jen objevil člověk. Byl to asi 70 letý děda a mluvil pouze svahilsky. Vzhledem k pokročilé hodině jsme se rozhodli, že budeme čekat, jestli se bude něco dít a když nebude, takže tam prostě přespíme na parkovišti. Děda neměl námitek, pokud vůbec pochopil, že na něco čekáme, a spokojeně poslouchal šustící tranzistorák. Přesně v šest stáhnul ze stožáru tanzanskou vlajku. Když už jsme v nic nedoufali, přijelo auto. Vylezli z něj majitelé kempu v rezervaci a nabízeli nám, že u nich můžeme přespat – za pouhých 280 USD za noc. Ve stanu. Děkujeme, vyspíme se radši ve vlastním a zadarmo. To je také kolorit „kempů“ v národních parcích: všechno je to tak přírodní a nedotčené, že tam radši ani nepostaví pořádný záchod, natož aby tam byla voda – ale ty nám turisto zaplať za tu divokou přírodu. Takže tady turisti platí za stan tolik, kolik by se doma zdráhali zaplatit v Hiltonu. (ovšem z tohoto ehm přírodního kempu koukáte na světla luxusní lodge s bazény, kde stojí ubytování stovky dolarů, rekordmanem byl pokoj za 980 USD:-) Nejlevnější možná varianta přespání v parku je tedy vlastní stan v kempu a to v Tanzánii stojí 30 USD za osobu. Ale to jsme odbočili. Takže tihle chlápci se naštěstí po našem odmítnutí nijak nenaštvali a dokonce komusi zavolali. Ten kdosi byl hlavní správce rezervace, který shodou okolností měl být zde v kanceláři, ale nebyl a bydlí v domě pár metrů od parkoviště, ale tam také nebyl. Chlápci odjeli a když už byla tma a my se chystali spát, správce přijel. Řekli jsme mu, že bychom rádi viděli nosorožce a on se zamyslel, jako by snad přemýšlel, jestli nějaké zná. Pak nás přemluvil, abychom se ráno nejdříve jeli podívat na zebry, pak že se vrátíme k bráně a pojedeme s ním na nosorožce. Podle ceníku jsme zaplatili vstup a správce odjel. Zůstal tam ale nějaký chlápek, který se nám spikleneckým hlasem snažil cosi vysvětlit, ale pochytili jsme z toho jedině to, že máme nechat zebry zebrama a jet hned ráno za cisternou, která nosorožcům vozí vodu. Nebyli jsme z toho moudří a šli jsme raději spát.
10.09.06 Ještě před rozedněním jsme natěšení vstali, udělali si kafe a čekali, až v šest hlídač otevře bránu, abychom podle domluvy vyjeli na zebry. Projela kolem nás cisterna s vodou, ale neodvážili jsme se nic podniknout, proč taky. Nosorožce máme přece slíbené. Naštěstí jsme viděli, jak se správce chystá někam odjet, tak jsme ho odchytili a ujistili se, jestli nosorožci platí. K našemu překvapení se začal kroutit, že včera neměl dobré informace a že nosorožce můžeme vidět až zítra, když se jim poveze voda(!). Že vstupné nám sice nemůže vrátit, ale že zebry jsou také krásné. A že zítra pochopitelně musíme zaplatit nové vstupné, protože nám to dnešní za 24 hodin vyprší. Nějak jsme to celé nechápali, až pak nám došlo, že vstupné jde parku, ale on z toho nemá nic a že tedy by rád nějakou laskavost. Podruhé v krátké době jsme se tedy setkali s bordelem a úplatkářstvím, kdy pracovníci parku jsou vpodstatě všemocní a nikdo z nadřízených jim na tu dálku moc nevidí pod ručičky. My jsme se samozřejmě nemohli sebrat a jet si najít černého nosorožce sami, když neexistuje mapa parku; je to asi jako kdybyste chtěli najít nosorožce někde mezi Plzní a Jihlavou, přičemž mezi Plzní a Jihlavou by byla nekonečná buš – jste pak odkázaní právě na takovéhle lidi. Takže ani Mkomazi game reserve nám nezlepšila náladu.
Vydali jsme se směrem na Dar es Salaam. Cestou jsme odbočili do pohoří Usambara, které je krásné a kupodivu z něj ještě není národní park. Šplhali jsme se uzounkými cestami a v ostrých zatáčkách se míjeli s krávami a řítícími se minibusy, kterých ale naštěstí nebylo moc, takže jsme si mohli vychutnat osvěžující výhled na kopce a vodopády. Nepodařilo se nám však najít ubytování a tak jsme z hor zase vyjeli a svištěli na Dar. Podél silnice to bylo jedno nekonečné sisálové pole, občas více nebo méně zaplevelené, občas vzorně udržované se sisály většími než člověk. Občas se projíždělo nějakou vesničkou, kde byli obchodníci chytře nastoupeni u zpomalovacích hrbů a to pak do auta cpali tu rajčata, v jiné vesnici zase všichni prodávali jen pomeranče a jinde zase jen zelí. Oproti Keni a Ugandě se začaly v Tanzánii objevovat velké autobusy, občas dokonce značky mercedes, které od jejich evropských kolegů odlišovaly kresby a nápisy ve stylu americké retuše a zhruba třicet let od výroby. Tu kolem nás projel White Paradise s obrovským bílým koněm přes zadní sklo, tu jsme se uhýbali rozhulenému červenému tanku se slonem na kapotě. Klobouk dolů, ujížděly Anče, i když to z kopce a s větrem v zádech vytáhla na 120. Tady jsme jaksepatří docenili ugandskou přípravu a pomáhali rukama řídit dopravu. Vždycky, když nás někdo dohnal, řádně jsme se vyvěsili z okénka a začali gestikulovat. Řidiči na nás pak za odměnu troubili a blikali, i když takové zatroubení lodní sirénou metr od auta je drsná záležitost:-) A copak, když si předjíždějícího busu nevšimnete, to je na infarkt. V dobré náladě jsme dojeli k hlavnímu rozcestí na Dar, zalaškovali s prodavači suvenýrů, abychom zjistili ceny a vyjeli vstříc podvečerní salámské zácpě. Opět jsme si zanadávali na průvodce, jejichž mapky měst (nelze si přece pořizovat zvlášť mapu každého města, obzvláště, potřebujete-li se nejdříve k eventuelnímu obchodu s mapami dostat a hlavně, mapy afrických měst nejsou k dostání, pokud vůbec kdy existovaly. Nehledě na to, že máme vždy dvě mapy města, průvodce a obrovskou bichli National Geographic, i tak je to radost – a nebo jsme tak neschopní?) jsou jen detailní výřezy center a vůbec neřeší celek, takže jsou k ničemu, ledaže turista přiletí do centra letadlem; je to asi tak, jako by mapka Prahy začínala u muzea a končila na Staromáku, ale jak se dostat k muzeu, už by průvodce opominul. Nějak jsme se ale nakonec doplichtili asi dvacet kilometrů za Dar směrem na sever, kde byl kemp a kde jsme zůstali.
11.09.06 Kemp se jmenoval Silver Sand a název nelhal. S trochou podpory sluníčka a ginu byl písek opravdu stříbrný, palmy zelené, Indický oceán byl slaný, při odlivu ustupoval po mělkém břehu desítky metrů a nechával za sebou pro potěchu turistů mušle všech možných tvarů a barev. Pláž byla prošpikovaná dírami od krabů – krabí miminka byla úplně průhledná, takže to vypadalo, že po písku pochodují jen jejich černá očka, zato jejich rodiče už by se dali jíst. Obvykle nás obkličovali při pojídání boloňských špaget. Krabi však pochopitelně nebyli hlavními obyvateli kempu. Především, kemp byl přidružen ke stejnojmennému hotelu a tak se tam vyskytoval hotelový personál, se kterým my jsme ale nepřišli do styku, kromě první a poslední návštěvy restaurace. Netoužili jsme platit násobné ceny za cigarety a jídlo. To už tak chodí, jakmile jednou víte, za kolik lze co pořídit, nedokážete ze sebe dělat blbce. V kempu o naši bezpečnost dbal hlídač, který měl opravdu pušku a o náš komfort se staral Bolek a Lolek. Bolek a Lolek nám během našeho pobytu postupně: vyprali, umyli Anču (po výletu do Amboseli, vnitřek jsme bohužel museli zvládnout sami), dovezli na trajekt a prodali sošku. Během doby, kdy Anča byla v kempu a my na Zanzibaru, se starali, aby nezapadala desetikilovými listy z palem. Dále se v kempu nacházel již jen Trosečník. Zhruba padesátiletý Ital si na pláži vystavěl dokonalý brloh a jak čas plynul, již po tři léta, podařilo se mu původní, celkem pěkný karavan obklopit dokonalým maskováním z různých dřev, látek, sudů a prázdných lahví. Zapomnělo se, že je turista a tak si pořídil krásnou mladou černošku. Možná to ale ani turista nebyl, nýbrž inkognito americká filmová hvězda. Večer co večer s cigaretou v puse a s kanga otočenými kolem boků startoval mopeda, vracel se pozdě v noci a celý den prospal. Než jsme se vydali na Zanzibar, celkem úspěšně jsme jeho životní styl napodobili. Akorát, že jsme nestartovali mopeda nýbržto Anču a Jarda odmítal nosit sukni.
Pobyt v Silver Sandu jsme přerušili návštěvou ostrova Zanzibar, na který jsme původně vůbec nechtěli jet. Ale dobře jsme udělali. Příjezd na Zanzibar však nebyl z nejšťastnějších, protože místo avizovaných dvou hodin jsme na trajektu strávili celých šest a už jsme se báli, že snad vůbec nemíříme na Zanzibar. Zanzibar je od Daru vzdálený asi 70 km a naše loď tedy musela jet jak šnek. Byla to zčásti nákladní loď, takže jsme během dlouhé plavby dokonale prostudovali náklad. Sestával se z jednoho auta, asi milionu pytlů s moukou, dvou komod, dvou postelí na nichž se po celou dobu plavby válela posádka a měla se tak jednoznačně nejlíp a pak nás zaujaly komíny plat na vajíčka ale bez vajíček. Na lodi plné místního obyvatelstva, zahalených muslimek, nezahalených křesťanek kojících děti a tvrďáků v kšiltovkách jsme tvořili s dalšími čtyřmi turisty menšinu. Dostali jsme však separé kupé, které se od zbytku lodi lišilo jen tím, že mělo přepážku. Doufali jsme, že i zbytek cestujících si uvědomuje, že si přepážku zasloužíme, když už jsme zaplatili dvakrát tolik co černý domorodec. Nespočívala v ní žádná výhoda, jen se nám tím zacpala huba, kdybychom náhodou protestovali, proč máme platit násobek. Rozhodli jsme se, že až se vrátíme domů, budeme kandidovat do vedení ČD a naším hlavním trhákem bude zvýšení jízdného pro cizince na dvojnásobek (minimálně). V Africe to funguje, bílí platí násobky všude a vůbec se tomu neříká rasismus, tak proč by to nemohlo fungovat u nás?
Jestli jsme se při příchodu do salámského přístavu proboxovávali na loď taxikářema, pak totéž se odehrávalo v mnohem horším podání při příjezdu na Zanzibar. Po vyplnění imigrační kartičky, kdy vám na záda dýchá zbytek lodi čekající na vyplnění své kartičky, pak musíte projít velmi úzkou bránou a tak mají nahaněči možnost se na vás nalepit opravdu těsně a z dvou centimetrů vám řvát do obličeje: Hotel, mistr! Utekli jsme, jak nejrychleji to šlo a když jsme byli z nejhoršího pryč a konečně se trochu rozhlédli, čekal nás další šok: tak TOHLE je to slavné Kamenné město?! TOHLE chrání Unesco? Čekali jsme (dle průvodce Lonely Planet – textová i obrazová část) něco jako francouzskou riviéru, krásné baráčky, úhledné uličky, pěstěnné květiny a ty slavné zanzibarské dveře a místo toho jsme se ocitli ve městě, které vypadalo jako kdyby nejdřív vyhořelo a pak tam ještě pět let vegetovali naši romští spoluobčané. Uličky byly sice romanticky úzké a křivolaké, ale zaházené odpadky, tekla jimi voda z lavorů vylévaných z oken rovnou na ulici (snad jenom voda!), a o dláždění si mohly nechat tak leda zdát. Domy mohly být kdysi dávno bělostně natřené, ale teď měly jednotnou šedivou barvu střídající se se zelenými úseky plísně. Nad hlavami visela procházejícím změť kabelů, na nichž občas uvízl kus prádla, které lety hnilo a trouchnivělo. Obyvatelé však byli veselí a bezstarostní, alespoň v porovnání s námi. My jsme byli rádi, že jsme našli hotel a pak i restauraci, ve které jsme byli jediní hosté, protože už je tak trochu po sezóně a tak mnohý obchodník již zavřel krám. Příjezd jsme mohutně zapili a zajedli mořskými plody, abychom na ten Zanzibar nabrali sílu.
Druhý den ráno jsme šli zjišťovat, jestli je realita opravdu tak strašná, jak se nám zdála v noci. Byla, ale rychle jsme si na ni zvykli a když se nám podařilo zbavit se původní představy, jak by mělo Kamenné město vypadat (představa z letáků CK plus popis Lonely Planet), dokonce se nám tam začalo líbit. Kamenné město, ostatně jako celý Zanzibar, je muslimské, takže jsme mu tu špínu odpustili a pak už se tam cítili (skoro) jako v milovaném Turecku. Chyběly sice kebabárny, ale místo nich se na ulici prodávaly smažené ryby a chobotnice. Ženy chodily zahalené, i když úplně černě zahalených bylo jen málo a převládaly barevné šátky ležérně přehozené přes hlavu. Našli jsme přece jen i několik pravých zanzibarských vyřezávaných dveří. A konečně jsme zase po dlouhé době slyšeli muezína. Přestože se jedná o turistické místo, pouze jednu uličku tvořila nepřetržitá řada obchodů se zaručeně pravými soškami z ebenu, dále se nabízely pytlíky s kořením a hlavně obrazy tinga tinga, jejichž tématem byli především masajové, zato různých velikostí, tvarů a barev, až z toho šla hlava kolem. V ostatních uličkách však po turistovi nikdo ani nevzdechl a tak tam mohly existovat naprosto neturistické krámky s drogerií, obuví a podobně. Mnoho otevřených dveří nechávalo nahlédnout do malých dílniček, kde se šily potahy na sedačky a křesla, která se na Zanzibaru ručně vyřezávají a exportují se do světa. A když se prošlo ve správnou dobu kolem mešity, mohl člověk zahlédnout černé muslimské krále, jak se klaní k Mecce.
Kolem hlavní silnice se konal trh a i ten byl správně mumrajovitý a špinavý. Na dekách nebo pytlích rozložené zboží počínaje rýží a konče rybami, v dřevěných stáncích vystavená rajčata, maniok, česnek atd. a banány, všude banány. Na grilu se praží kukuřice nebo maniok, což je obrovská pochoutka a vedle papáji se nám stal jedním z hlavních pokrmů jak na Zanzibaru, tak v celé Tanzánii. Po dlouhé době, prakticky poprvé v Africe, nám dal obchodník zadarmo bramboru (holt muslim), což má pak důsledek ten, že se navzájem omračujete slušností a nakonec od obchodníka koupíte brambor hned několik. Nechali jsme je hospodyňkám v hotelu.
Další den jsme podnikli slavnou tůr po koření. Minibus nás odvezl do zemědělské části ostrova a tam nám na jedné farmě ukázali, jak to vypadá, když roste vanilka, hena nebo třeba skořice. Uřízli nám tam kus citronelové trávy, kterou domorodci zapuzují komáry. To nám nebylo neznámé, neboť máme z domova zakoupené speciálně patentované náplastě založené na síle této trávy, jakožto nový (a drahý) objev moderní medicíny. Tůr to byla hezká a voňavá, ale také trošku uchvátaná, protože se muselo stihnout také přejetí k jiné farmě, kde jsme si mohli nakoupit právě prohlédnuté koření. Další bod programu byl oběd. Rýže nachucená několika kořeními byla opravdu dobrá a dávali jsme si ji potom i v restauraci, stejně tak jako kokosovou omáčku s rybou. Než nás vysadili zpátky ve městě, vyvrcholil program rozlouskáváním kokosů mačetou a následným pitím jeho obsahu, což nás, přiznejme si to, dostalo. Jestli jste se někdy pokoušeli dostat do kokosu, tak víte, jaká je to dřina. Ale tenhle borec vzal kokos, třikrát do něj praštil a pok ho prostě otevřel.
Na tři dny jsme se odstěhovali na druhý konec ostrova, kde měly být vyhlášené pláže a světe div se, vážně tam byly. Z mnoha různých pláží jsme si ani ne tak vybrali, ale prostě jsme se octli na Jambiani a nebylo čeho litovat. Měli jsme oči navrch hlavy z toho, že náš hotýlek se skládal z několika vkusných samostatných domečků, vzájemně pospojovaných cestičkami, které se po pár metrech měnily v pláž. Co vám budu povídat. Bílý písek, tyrkysový teplý Indický oceán, palmy a ty mušle! Vrhli jsme se na ně a nestačili hamtat půlmetrové kusy. Jenže jako všichni turisti jsme brzy zjistili, že to vlastně nemáme jak odvézt, takže se nebojte, mušlí je tam vážně miliarda a takových, o jaké byste se na Zlatých píscích rvali. Co však nekonečné pláži chybělo, byly betonové hrůzostavby. Drobné hotýlky ve stylu toho našeho, tedy spíše jednotlivé domky v místním stylu – rákosové střechy, přízemní, uvnitř ale dostatečné vybavení a postel s nebesy, typická pro Zanzibar. Sem tam přidružená restaurace, to vše ale tak nějak poschovávané v palmách a mezi baráky místních rybářů. I místní lidé měli početní převahu, rybářů a skotačících dětí bylo rozhodně víc, což jsme tedy nečekali ani omylem. V restauraci nám vařil Bolek a Lolek číslo dvě, kteří po celou dobu našeho pobytu zápasili s čísly při placení, ale i když se jednou střelili o 30 000 na účtě v hodnotě 12 000, tak se na ně nikdo nemohl zlobit, protože se většinou trefovali ve svůj neprospěch. Vždy jsme se poctivě přiznali:-)
Cesta ze Zanzibaru se odehrávala ve zcela jiném duchu než příjezd. Plácli jsme se přes kapsu, protože jsme chtěli být co nejdřív u Aničky a jeli jsme rychlolodí. Poměr mezi místními a turisty se radikálně změnil, bylo to tak jedna ku jedné. Katamarán sice jel opravdu jen hodinu a půl, ovšem za cenu, že polovina cestujících zvracela do pytlíků a druhá se na ně musela dívat. Nebylo totiž kam utéct, protože vlny zalévaly celou loď. Hodina a půl je někdy delší než pět hodin.
Další celou hodinu a půl jsme jeli třicet kilometrů již nočním Darem za Aničkou. Našli jsme ji úplně v pořádku, třebaže nás uvítala smradem zapomenuté hnijící okurky.
Takže když to shrneme, Zanzibar v podstatě tak trošku nenávidíme za to, že už nikdy nebudeme moct jet na Zlaté písky, nebo do Itošky, nebo na Kanáry, protože to všechno je ve srovnání se Zanzibarem prostě vo ničem:-)
V Daru nás čekala ještě milá povinnost sehnat si víza do Malawi. Najít příslušnou budovu nebylo zas až tak těžké, nebýt toho, že její strážci o Malawském komité nic netušili. Takže jsme dle jejich pokynů oběhli půlku města, abychom se k nim nakonec zase vrátili a přemluvili je, že tam malawské vyslanectví někde musí být. Bylo a dokonce jsme i vyplnili formuláře. Pak se nám sdělilo, že víza nám vydají až zítra. To pro nás znamenalo znovu najeté kilometry salámem nehledě na to, že jsme se den předtím telefonicky ujistili, že víza se vydávají na počkání. Úředník nám však přiznal, že jaksi neví, kam Českou republiku zařadit a podle toho napařit příslušný poplatek a tak se musí čekat na jiného úředníka. Tak jsme na něj začali společně čekat. Naštěstí se objevil ještě téhož dne a s Českou republikou si věděl rady. Tranzitní za padesát, měsíční za sedmdesát USD na dřevo. Tedy na osobu. Celá EU jezdí do Malawi zadáčo. Tedy ta původní EU. Boj za syrečky holt vezme za srdce rozhodně víc Čechů, než boj na poli mezinárodní politiky, tak co se starat o nějakou Afriku. Takže jsme prostě a jednoduše vyplázli dolary a prostě a jednoduše jsme se po probenděném dni na vyslanectví vydali do kempu. Nezájem páprdů nahoře o nějaký boj za čestné místo na poli mezinárodní politiky se nás bude týkat i nadále a dokonce nás to odkloní z plánované cesty. Ale to je ještě daleko. Zatím jsme rádi, že jsme rádi a vaříme si v kempu po sto milionté špagety.
.….
Vydáváme se z Daru po jediné silnici na západ a na hlavní křižovatce, kde se sever setkává s jihem, se stáčíme na jih. Dostáváme se tím do méně obydlených částí Tanzánie, kolem nás je volná planina, na kterou nám ale často zastiňuje výhled uschlé křoví; podzim je definitivně tu. Když výhled nic nezastiňuje, může se člověk rozhlédnout a polaskat srdce rozprostřenou, táhlou krajinou, a uvědomit si na plné pecky, kde se nachází. Že se nachází v prostoru, v prostoru s velkým P. Zní to sice pateticky, ale každý, kdo si umí vychutnat výhled z letadla, pochopí, o čem Prostor (ne ten časopis) může být. Rozněžnělí jsme v podvečer dorazili k pořádným drncákům a cedule vysvětlovala, proč tam jsou. Následujících padesát km budete projíždět národním parkem Mikumi, tak kdybyste laskavě snížili rychlost. Rychlost jsme museli snížit chtě nechtě a tak jsme se alespoň rozhlíželi, jestli nezahlédneme nějaké to zvíře. A to jsme teda zahlédli a ne jedno. Výčtem: sloni, z toho jeden asi pět metrů u silnice, stál tam a čučákoval na projíždějící auta, my samozřejmě zastavili a čučákovali na něho a kolem nás projížděli místní na korbách, ukazovali na nás a ne na slona a smáli se. Dále: zebry, býci, nějaké antilopy, žirafy. Dost slušné na to, aby nás to přesvědčilo, že přenocujeme na prvním vhodném místě a zítra se vydáme do samotného parku. Když je toho tolik u silnice, co pak bude tam!
Tak tam, tedy za placenou bránou, bylo především to, že jsme ztratili cestu, i když jsme přesvědčeni, že cesta ztratila nás. Když jsme se vynořili z buše naprosto zvířat prosté, čekal nás nájezd na asfalt, ano, na ten asfalt, který prochází parkem a je zadarmo:-) Takže jsme si opět švihli 30 km po asfaltu k bráně, podruhé vstoupili, a tentokrát už naostro jeli hledat zvířata. Park vypadal prázdně a snad i prázdný byl, strážcům musí dát strašnou práci udržet těch několik nebožátek podél silnice jako vnadidlo. Abychom zase ale tak nekecali, tak dobrá, viděli jsme dvě žirafy a několik zeber s pakoněma a pak taky hrochy (hrochy nelze nevidět, mají-li v parku vybudovaný bazén), ale každý normální člověk uzná, že když toho vidíte víc na neplacené asfaltce, pak vám musí být peněz trochu líto. Po několika hodinách nás přestalo bavit jezdit vypálenou buší, protože v Mikumi se pečuje o porost škrtnutím sirky. Slunce nesnesitelně pálilo a když nás od hrošího bazénu vyhnal příjezd školního autobusu (kromě hrochů nás v Mikumi ještě ohromilo, kolik dětí se vejde do jednoho autobusu), vzdali jsme Mikumi a jeli pryč. Ale na druhou stranu, viděli jsme zebry, které v Ugandě nebyly.
Cestou jsme nakoupili co jiného než banány, protože se nikde nevyskytoval sebemenší místní lokál, a tak už nám pomalu začínají banány lézt krkem. Při té příležitosti jsme konečně koupili i tzv. kanga, což je prostě barevný kus látky, který nosí místní ženy kolem boků jako sukni a zavinují do něj děti, které v nich pak visí jako v pytli na zádech a koukají jim jen nožičky a zvídavé hlavy. Jak jsme vypozorovali, takové dítě je na zádech vysoce spokojené a vůbec se tam apaticky nekodrcá, ale otáčí hlavou sem a tam, aby mu nic neuniklo. Nikdy jsme neviděli, že by se dítě na zádech rozbrečelo. Někdy ženy za chůze i kojí, prostě dítě přesunou ze zad na bok, vystrčí ven ňadro a jede se dál. To by měly evropské bojovnice za práva ženy kojit na veřejnosti radost; jak pokroková někdy Afrika dokáže být.
Cestou jsme si udělali malou zajížďku k jakýmsi vykopávkám, ale už si ani nepamatujeme jejich jméno.
Třebaže hustota osídlení radikálně klesla, přeci jen se vždy na liduprázdné silnici stačil vynořit cyklista a tak jsme nakonec poslušně zajeli do kempu, široko daleko jediného, naštěstí umístěného na těch správných kilometrech.
Další den nás čekalo ještě hodně kilometrů na malawské hranice a tak jsme se rozhodli je proložit ještě jedním noclehem. Jenže jeden jediný existující kemp musel snad zkrachovat, protože se nám ho vůbec nepodařilo najít a na hotel jsme už neměli šilinky. Hnalo nás to tedy dál, až jsme se pozdě večer octli u malawských hranic. Udělali jsme tedy odbočku do města, jehož jméno teď také nevíme a tam jsme chtěli přespat. Jezdili jsme tmavým „městem“ (ty uvozovky jsou správně, jakékoli město je městem prakticky jen proto, že tam pohromadě žije víc než sto lidí. Rozhodně není městem proto, že by mělo třeba pouliční lampy, obchody, lavičky, nebo třeba parky) a hledali nocleh. Z jednoho hotelu nás vyhnalo to, že v ceníku bylo natvrdo napsáno, že non residenti (= bílí turisti) platí dvojnásobek. Do dalšího kempo-hotelu jsme vůbec nedorazili, neboť nás po pěti kilometrech rozmáčené cesty mezi poli zastavil zbořený most. Vydali jsme se tedy zpátky přímo na hranice s tím, že noc nějak přečkáme v autě. Naštěstí přímo na hranicích myslí na opozdilce a tak jsme skončili v kempu. Byli jsme sice jediní bílí obyvatelé, ale proč, to jsme se měli dozvědět až ráno. Zatím jsme spokojeně seděli u baru a koukali s místními na x-tý díl jakési africké telenovely. Když už jsme se skoro dostali do příběhu, vypadl proud a šlo se spát. Proud se podařilo nahodit, když už jsme byli ve stanu a tak jsme usínali za zvuků africké hudby z vyhulených repráků natočených do širého světa.
25.09.06 Ráno jsme zjistili, že se nacházíme na hlavní tepně, tedy přesně řečeno v místě, kudy si všichni skrz přestřižený plot zkracují cestu a že o kemp se již dávno nejedná. Okukovali nás místní děti, ale vůbec nebyly otravné a celkově jsme se na té prošlapané stezce mezi chatrčemi cítili kupodivu tak nějak jako doma, že jsme si užili celé ráno, než se vydáme do nové země. A to ne do lecjaké, ale rovnou do „srdce Afriky, kde žijí ti nejpřátelštější lidé, do země, kde zažijete tu opravdovou Afriku“ (propagační leták made by malawská ambasáda). No už aby to bylo.
