Namíbie I 9.10. - 14.10.2006
Člověku se nedostává slov většinou ve dvou případech: když je příliš rozčilený a když je uchvácený. Nám se jich nedostává z toho druhého důvodu, třebaže v Namíbii jsme si prožili zatím nejhorší chvilky na cestě, a tak se nám jich nedostávalo i z toho prvního důvodu. Takovéto prohlášení má ovšem pro čtenáře pramalou hodnotu a proto se pokusíme onu jedinečnou namibijskou realitu slepit do slov a budeme doufat, že čtenářova fantazie je bohatší než naše stylistické schopnosti.
Namíbie na člověka vytahuje jeden trumf za druhým: největší písečné duny na světě, červený písek, nejstarší poušť světa, stovky kilometrů mlhavého a nehostinného pobřeží lemovaného vraky lodí, druhý největší kaňon světa, solná pánev národního parku Etosha, les aloí, řeky plné krokodýlů, skalní kresby, ráj pro rybáře, endemické druhy stovek zvířat i rostlin, jeden z posledních afrických kmenů, největší meteorit světa, adrenalinové ježdění na dunovkách, putování na hřbetu koně,… Tohle všechno a ještě mnohem víc. A co je v Namíbii všudypřítomné, nezapomenutelné a co dělá Namíbii Namíbií, je nekonečný prostor. Neustále se měnící krajina, která dokáže na každém dalším metru znova a znova překvapovat. Jet Namíbií je jako projíždět jedním velkým národním parkem. Na sklonku dne rozehrává slunce na rozloučenou velkolepé divadlo a obloha je tak ohromující, že se čas zastaví a člověk je vnořen do věčnosti. A po celou dobu máte tohle všechno jenom pro sebe. V Namíbii jste převážně sami, jenom vy a příroda. Namíbie je něco úplně jiného, než zbytek Afriky.
Není divu, že jsme stáli před velkým dilematem, jak naložit s trasou cesty, když nám víza umožňovala pobyt na pouhý měsíc. Za měsíc se Namíbie prostě vidět nedá a tak jsme někam museli zakomponovat cestu do hlavního města, Windhoeku, na jejich prodloužení.
V pohraničním městě Katima Mulilo jsme na rozjezd udělali tři základní věci. Téměř najisto jsme si šli k bankomatu pro peníze, protože jsme jeli opravdu až do dna a doufali, že nás paměť neklame a namibijské bankomaty budou brát MasterCard. I tak nám ale nebylo nejlépe, ale když začal bankomat rotovat, bylo to jako rajská hudba. Mohli jsme tedy zaplatit za přestup hranic a dolít konečně Anču, která už opravdu jela na vzduch. Bylo poledne a rozhodovali jsme se, jestli se vydat na cestu dlouhým Caprivi Stripem a nebo zakempovat a zalepit nějaké resty (napsat články na DC apod.:-). Teplé počasí to rozhodlo za nás, protože bychom v tom vedru stejně žádné resty nezalepovali a tak jsme se vydali na čtyřsetkilometrovou cestu uzounkým Caprivi Stripem, z jedné strany svíraným Angolou a z druhé Botswanou. Skutečnost, že zároveň projíždíme národním parkem, nám v pravidelných intervalech připomínaly cedule upozorňující na slony. Žel v parnu dne jsme žádné nezahlédli a mohli obdivovat jedině zdevastované křoví jakožto důkaz jejich existence. Občas jsme zahlédli i sloní bobek, což je opravdu pořádný bobek. Tyto pozorovací činnosti bylo jedno z mála zpestření na dlouhé rovné silnici, perfektním asfaltu, který se vynořoval jak podle pravítka s každým novým kopečkem.
Osídlení bylo pomálu a konečně jsme po dlouhé době mohli kempovat na divoko. Silnice v Namíbii lemují luxusní odpočívadla, tedy strom a pod ním stoleček i s lavicí, takže není nad čím váhat. I odpadkové koše tam jsou a je zřejmě jen otázka času, kdy přibydou i sprchy. Namíbie totiž v péči o své silnice nemá v Africe konkurenci a to i přes to, že velká část silnic jsou jen pisty. Jenže po takové pistě bychom vám přáli jet, když je luxusnjší než asfalt, s precizním očíslováním té nejzapomenutější silničky. V namibijském tisku se pravidelně objevují stesky nad tím, že Namíbie má až příliš dobré silnice a řidiči pak na nich mohou jezdit jako blázni. Když už jsme u toho, tak tohle je jeden z důvodů, proč v Namíbii (a Jihoafrické republice) existuje specifický druh turistiky. Většina turistů si zde půjčuje auta, protože vzdálenosti jsou jednak obrovské a veřejné dopravy je pomálu, přičemž do těch vzálenějších oblastí, kde jsou však turistické atrakce, nejezdí žádná. Takže stesky na nehodovost se snášejí v nemalém množství na hlavu turistů, kteří uchváceni dlouhou rovnou silnicí, na níž jsou povětšinu času samu, se trošku přestávají kontrolovat, což ústí v nekontrolu nad autem.
Třebaže jsme v Etoshe už byli a nebylo to moc slavné – jak píšeme v jiném článku – byl by hřích neumožnit jí, aby svou reputaci napravila, notabene v ideální dobu, na konci období sucha, kdy by se zvířata měla stahovat k napajedlům. Předpoklad se naplnil, naše druhá návštěva byla neporovnatelně úspěšnější, než ta první. Konečně jsme viděli i lva a to hned tři kousky, ale dech nám vzala scéna, kdy dva šakalové hodovali na zebře, obklopeni kruhem nedočkavých supů. Byli jsme celkem daleko od hlavních tras a tak jsme se odvážili sjet z cesty, abychom – fuj – měli lepší výhled. Hostina to byla pro všechny zůčastněné tak lákavá, že jenom zafrkali, ale naštěstí se nenechali vyplašit. Šakalové jsou evidentně v žebříčku výš než supové, ale ti zase měli početní převahu a tak měli šakalové dost práce s jejich udržováním v bezpečné vzdálenosti od sousta. Kousek opodál vše důstojně pozoroval marabu. Podívaná vyvrcholila v okamžiku, kdy kolem přeběhlo stádo zeber, jen několik metrů od své nešťastné kolegyně. Prostě Příroda.
V malém městě Outjo jsme doplnili zásoby a poprvé viděli slavné Himby. Himbové žijí na relativně nedostupném severu a jako jeden z mála afrických kmenů si udržují svůj způsob života. Tedy tak to alespoň tvrdí chytré knihy. My jsme udělali s Himby trošku jinou zkušenost, ale o tom později. Himbové v Outju vypadali sice jako vystřižení z obrázků těch chytrých propagačních knih, to znamená, že byli oblečení jen v kůži, ňadra nezakrytá a pomazaná hnědou hlinkou, vlasy taktéž pomazané a vymodelované do homolí, ale jestli i nadále žili kmenovým životem, těžko říct. Jejich momentální prací bylo pózovat před supermarketem turistům. Naštěstí se tam jedni objevili krátce před námi, takže jsme se mohli v tichosti vypařit. Takovéhle Himby my tedy nechceme:-)
Měli jsme namířeno na skalní kresby, ale události se seběhly jinak. Když na vás v pustině Namíbie u silnice někdo zamává, je dobrým zvykem zastavit. I zastavili jsme dvěma chlápkům a dostali úkol. Předat vzkaz do třicet km vzdálené lodge. Moc se nám nechtělo si zajíždět, ale na druhou stranu, člověk má vykonat alespoň jeden dobrý skutek denně. A dobrý skutek se vyplatil:-) Lodge totiž sídlila v nádherné krajině, jejíž dominantou je kus hory zvaný Vingerklip. A jelikož jsme přijeli přesně na západ slunce, který už nemohl být kýčovitější, ale v Namíbii je to prostě realita, tak jsme tam zůstali. Obloha tvoří nové a nové barvy ještě dávno potom, co slunce zapadne a my jsme tak měli na programu několikahodinový němý velkofilm…
Ve městě Khorixas skončil asfalt. Ale jak je výše řečeno, v Namíbii to ani nezaregistrujete – pokud tedy budete dělat, že nevidíte oblaka prachu za vámi, která se bezpečně a jistě usazují po celém autě. Před skalními kresbami jsme se mrkli ještě na jednu věc a to byl Zkamenělý prales. Jenže název klame a pokud nejste geolog, těžko těch několik rozpadlých kmenů polozasypaných v zemi oceníte.
Ke skalním kresbám Twyfelfontein jsme dorazili přesně v pět, což znamenalo, že nám zavřeli před nosem. Nezbývalo, než omrknout další dvě atrakce a počkat na další den. A tady Namíbie opět dokázala, že se vyzná v „self promotion“ a dokáže se porvat o každý turistův dolar. Tzv. Burnt Mountain, neboli Hořící hora byl sice hezký kopec, ale těmi je Namíbie jako posetá. Stejně tak Organ Pipes byla opět záležitost spíše pro geology a spolu s těmi několika málo turisty, kteří se tu sešli, jsme nad tím kusem skály jen kroutili hlavou. To, co by se jinde nechalo bez povšimnutí, opatří Namíbie informačním centrem, vkusným přístřeškem na odpočinek, toaletami a suvenýr šopem. A to je důvod, proč v Namíbii neplatítě vstupné se skřípěním zubů, jako jinde. Tady vidíte, že vaše peníze zaměstnávají lidi a nemáte pocit, že je polyká pár vychytralých budižkničemů.
Přespali jsme opět na divoko, pod křídly Burnt Mountain a ráno jsme podle trusu bezpečně identifikovali noční návštěvníky – slony. Jedna věc je o tom číst a druhá prožít na vlastní kůži absolutně tichý večer, neproniknutelnou černou noc a to vše s vědomím, že na desítkách kilometrů kolem vás se pravděpodobně nenachází živá – lidská – duše (personál info centra je hromadně odvážen do Khorixasu). Zato víte, že v této oblasti, tedy Damaralandu, se pohybují pouštní sloni. Ráno pak zjistíte, že se tu opravdu pohybují. Zvláštní pocit.
Skalní kresby sestávaly z větší části ze skalních rytin, které jsou ale vzácnější než kresby, takže nám to nakonec nijak nevadilo:-) Vzali jsme si průvodkyni, která nás trošku šokovala přiznáním, že rytiny teoreticky mohou být i od turistů, protože se jejich stáří nedá vědecky přesně určit. Takže pokud si tu někdo zašprýmoval před padesáti lety, než se o tyhle věci začal svět zajímat, tak se dnes může tiše chechtat:-) Nás rozesmála jedna rytina, která vypadala jako kolo; „a nebo antilopa se slunečními brýlemi“ dodala hbitě průvodkyně. Skalní kresby/rytiny jsou velká věda a po této návštěvě jsme se rozhodli věnovat se jejich dalšímu studiu.
V Damaralandu jsme se setkali zatím s nejexotičtějším jazykem. Damarština používá onen kouzelný systém sykavek a mlaskání, je to radost ho poslouchat a nad naše síly se ho naučit.
Damaraland plynule přechází v Kaokoland, kde se kromě krásné krajiny (jako obvykle) nacházejí i bájní Himbové. Silnice se dost zhoršila, občas se projíždí koryty řek, naštěstí v tomto období většinou vyschlými. Cesta vede horami a překonává se jedno z asi dvaceti obtížných stoupání, která jsou speciálně zanesena s vykřičníkem v mapě. Tento stoupák JSEM tedy úspěšně překonala, jakožto i mnohé jiné strasti na cestě. Blbé bylo, že nikde nikdo nebyl, natož Himbové. Byli jsme však odhodláni poslední výspu kmenového života najít stůj co stůj. Naše představa byla asi taková, že se usadíme kolem táborového ohně a na oplátku uvaříme Himbům špagety. Po celodenním směřování směrem na sever se nakonec urodilo. Při sjezdu z jednoho kopce se z křoví vynořily opravdu polonahé Himbky a mávali na nás a tancovaly. Koukli jsme se na sebe se směsicí radosti, že opravdu existují a smutku, že tu skáčou proto, abychom si je – za úplatu samozřejmě – vyfotili. Takže to stále nebyl ten pravý kmenový život a my museli jet dál. Za nějakou dobu jsme míjeli mávající Himby doplněné o manažera v bílé košili a pak celou vesnici, kde parkoval turistický truck a turisti fotili o sto šest. Dojeli jsme do nejzažšího místa, kam jsme se odvážili jakožto samostatné auto (Ministerstvo životního prostředí a turistiky sice varuje před jízdami samostatných vozidel do celého Kaokolandu, doporučuje cestovat v konvojích, ale kde my bychom asi vzali to druhé vozidlo. Teď však už víme, že v rozlehlé Namíbii si není radno zahrávat, ale o tom později), což bylo město Opuwo, kde jsme mohli přespat, ale nás hnala vidina večera stráveného s Himby a tak jsme se rozhodli jet zase zpátky těch 80 km k oněm prvním tančícím Himbkám, protože ty byly koneckonců ještě bez manažera a říkali jsme si, že sice možná tancují pro foťáky turistů, ale že jim určitě ještě žádný turista nevařil špagety. A že se tak tedy, jak se říká, důkladně poznáme. Podle tachometru jsme poznali, že jsme na místě a je dobře, že jsme to počítali, protože v době našeho příjezdu tam už žádné Himbky neskákaly. Tak co teď. Odvážně jsme stočili auto z cesty a zamířili k první chajdě, kde, jak jsme se domnívali, mohly žít naše Himbky. Abychom to zkrátili – žádné nahé Himbky jsme ten den už neviděli. Uvítaly nás ženy oblečené v tričkách a klasických sukních a nocleh jsme vyjednali s Albertem, Himbou oblečeným do montérek. Albertovi jsme také dali peníze, o něž – jemu čest – si neřekl, ale my jsme mu je nabídli. Usadili jsme se na kamenech mezi bobky, běhajícími psy a dětmi, které za sebou místo koníka tahaly blok motoru. Třetí stranu tohoto „dvorku“ z několika chýší uzavírala ne zrovna nová, ale pojízdná Toyota. Ženy právě připravovaly v kotlíku na ohni jídlo a usměvavě po nás pokukovaly. Na opačné straně seděla a postávala mužská část. Skutečným šéfem celé vesnice se ukázal muž sedící v hliníkové rozkládací židli, v džínách a s digitálkami na pravé ruce. Nastala velká sháňka po Albertovi, který se nakonec ukázal a nejdřív tvrdil, že jsme mu žádné peníze nedali. To nebyl úplně nejlepší start našeho vysněného pobytu mezi domorodým obyvatelstvem s vařením špaget. Albert se nakonec přiznal a diskuse se začala točit kolem dvou témat: jestli umíme portugalsky a co ještě bychom jim mohli dát. Portugalsky neumíme a stejně tak nikdo z vesnice a proto nechápeme, proč se nás na to periodicky ptali. „Ještě“ jsme jim mohli dát krabičku cigaret, respektive Jarda slušně nabídnul a náčelník si vzal zásobu i napřesrok. Dále jsme k udržení dobré nálady rozdali dětem plyšová zvířátka. To už kolem náčelníka bylo asi deset mužů, každý si s sebou přinesl několik lahváčů a nám se začal rozplývat sen o vaření špaget. Ztěžka jsme se vykroutili žádosti jednoho muže, v Africe ne neobvyklé, abychom ho vzali s sebou do Evropy, přičemž vás opilým dechem ujišťuje, že to myslí vážně. Nechali jsme Himby jejich pivu a močení na zdi chýší a – omámeni kmenovým životem – šli spát.
Ráno, poté, co muži vypustili krávy z ohrady, jsme se snažili ve vesnici ještě trochu ochomýtat, jestli se někde náhodou neobjeví ti „praví“ Himbové. Ti „praví“, nahatí se nikde neobjevili a nás začala pálit půda pod nohama, protože žádosti o trička, mobil a láhev ginu se začaly stupňovat. Vše vyvrcholilo dostavením se samotného náčelníka k našemu autu, kdy nám prostě oznámil, že až pojedeme zpátky, máme jim dovést nějaké sladkosti. Rozhodli jsme se už dále nečekat, až se ženy z vesnice převlečou z triček do hlinky a jeli jsme pryč. Kromě kmenového života v nás zanechaly obrovskou stopu místní krávy, které je radost pást. Ráno se vypustí z ohrady – a ony se večer zase samy vrátí. Tato Himba vesnice je však nezapomenutelná jako celek, a to jednou provždy. V našich myslích, protože jsme neudělali fotku ani jednu.
Nakonec se nám přeci jen podařilo nějaké nahaté Himbky vyfotit a jejich portréty přikládáme. Stálo nás to deset dolarů, chleba a jedno tričko.
