Namíbie II - Velké rozhodnutí 15.10 - 5.12 2006
Z pustého Kaokolandu jsme zamířili na ještě pustší Skeleton Coast. Skeleton Coast neboli Pobřeží koster je 500 km dlouhý pruh namibijského pobřeží u Atlantického oceánu, táhnoucí se od hranic Angoly k městu Swakopmund. Pobřeží rozděluje na dvě poloviny město Torra Bay. Na jih od Torra Bay je krajina rovná, zpřístupněná veřejnosti a vede tam pista. Od Torra Bay nahoru je zakázaná oblast, 250 km rozžhavených písečných dun polykaných studeným Atlantikem. Jedná se o jednu z mála dosud nezničených oblastí, kde není žádné osídlení, ani cesty. Do těchto oblastí se pořádají speciální safari v letadlech, jinak se tam nejde dostat. Na provozování této turistiky se uděluje pouze jedna licence a v nedávných letech se o ní svedl velký boj. V roce 1992, kdy byl vyhlášen tender, vyhrála překvapivě německá firma Olympia Reisen, třebaže všichni favorizovali místní rodinu Louwa Schoemana. Schoemanovi provozovali tuto ojedinělou turistiku již několik let se skvělými výsledky, kdy jimi pořádaná safari dostala Namíbii na seznam exkluzivních safari destinací. Ne let, ale několik desetiletí však Schoemanovi milovali tuto oblast, stáli u zrodu vyhlášení Pobřeží koster národním parkem a v Namíbii se těšili velké úctě. Zato z hospodaření Olympie Reisen byli všichni postupně čím dál více zděšeni, kvalita safari výrazně poklesla, díky neuvěřitelným smlouvám šlo do státní kasy minimum peněz a začaly se objevovat zvěsti o hromadách odpadků zanechávaných bezstarostně na pobřeží. Louwa Schoemana stál boj za záchranu Pobřeží koster život, jeho štafetu však převzala nejen jeho žena, ale i čím dál rozzuřenější veřejnost. Případ se dostal k soudu, který uznal nesrovnalosti, ale když byl postoupen vyšší instanci, zapracovaly politické konexe majitele Olympie Kurta Steinhausena a vše bylo zázračně zameteno pod koberec. Kurta však negativní nálada v Namíbii dotlačila alespoň k tomu, že Olympie přistoupila na spolupráci s Wilderness Safaris, namibijskou renomovanou cestovní kanceláří, známou svým citlivým přístupem k životnímu prostředí. Ta mj. odvozila z Pobřeží koster veškerý odpad nashromážděný za Olympie a podnikla kroky, aby se situace uklidnila. Vedla si tak dobře, že v roce 2003, kdy byl vyhlášen nový tender, vyhrála. Zajímavé, jak evidentní korupce může fungovat relativně dlouho, na očích všem, v prakticky civilizované zemi, jakou Namíbie je. Jak se může kupčit s přírodou a ničit se to poslední, co zbývá, v zájmu turistických peněz. Přístup po nás potopa – naštěstí v tomto případě byla potopa alespoň na čas odložena.
Nás se tedy ze Skeleton Coast týkal onen úsek na jih od Torra Bay, který jsme mohli projet vlastním autem. Vjezd do oblasti jsme si nechali až na ráno, protože jsme očekávali, že nám celodenní lhůta pro průjezd parkem bude krátká. Přespali jsme kousek od jeho bran. Specifikem, o kterém jsme asi ještě nepsali, jsou v Namíbii ploty. Ploty jsou všude. Ve městech jsou domy obehnané dvoumetrovými zdmi a na těch jsou elektrické dráty. Na venkově, respektive všude jinde kromě měst potom silnice lemují nekonečné kilometry plotů. Tak jak jsou tu nekonečné silnice, tak jsou tu nekonečné ploty. Ploty ohraničující farmy. Aby neutíkaly ven nejen krávy, ale žádná zvířata, protože ta způsobují dopravní nehody. Dopravní nehody způsobené srážkou s kudu nebo s antilopou jsou na čelním žebříčku statistik. Mít své tisíce hektarů oplocené je povinnost daná zákonem. V každém případě co do rozlohy je to asi tak, jako by si u nás jeden farmář oplotil Jihočeský kraj. S osídlením, jaké má Česká republika, si to lze asi jen stěží představit, ale rozloha Namíbie činí 825 tis. km2 a hustota obyvatel na km2 se pohybuje někde mezi jedním až dvěma obyvateli.
Ráno jsme projeli plotem ohraničujícím Skeleton Coast. Začátek nás uchvátil, protože v ranní mlze vypadaly skály, kameny, písek a pustá cesta celkem drsně. Když jsme však dojeli na pobřeží, zjistili jsme, že skály a duny opravdu patří jenom do nepovolené části a turistické Skeleton Coast je placka. I vjeli jsme kousek směrem na zapovězené Torra Bay a ujistili se o tom, že létající safari na Skeleton Coast musí být zážitek. Ne snad přímo „iniciační“, jak praví propagační brožurka, ale hezký určitě. Vzhledem k tomu, že následující trasa byla opravdu úžasná placka a vzhledem k tomu, že zcela překvapivě byla taková zima, že jsme se museli navléct do mikin a vzhledem k tomu, že v místě, kde ročně spadne jen nějakých 5 mm srážek, jsme zmokli – jsme ze slavného Pobřeží koster vyjeli již za několik hodin. Cestou nás pozdrželo několik zastávek, z toho jedna byla obhlídka vraku, kterými má být pobřeží poseté a po nichž se ostatně jmenuje. Vraků tam příliš nezbylo, a s vyvinutím satelitní navigace nepřibývají nové, nicméně stávající haldy šrotu snad ještě nějaké to desetiletí budou sloužit jako turistické lákadlo. Jiný vrak, jménem Winston, se nacházel už za branami parku, leč zastavil nás rozlitý Atlantik. Pokračovali jsme dál a dál krajinou, nyní už ne v národním parku Skeleton Coast, ale jenom po Skeleton Coast, dál a dál rovnou krajinou tvořenou hrubým pískem, jenom v dálce občas zvlnil horizont nějaký kopec či pohoří. Nikde nic, velká zima a zataženo. Po čase se však i v tomhle nic člověk rozkouká a zjistí, v jak rozmanité krajině se to vlastně nachází. Nejsme žádní přírodovědci a tak můžeme sloužit pouze následujícím popisem: zelené bobky velmi dužnaté trávy, červené bobky té samé dužnaté trávy, tyto bobky tvořily široké pásy kopírující toky řek, momentálně vyschlé. Čas od času se objevilo něco jako zakrslý jehličnan a nějaké traviny. Také tam existuje kytka, anglický název zní „lichen“. Jak to popsat, když nejkrásnější je to vidět? Tyto „ličensy“ žijí na kamenech, jsou to takové vlásečnicové oranžové, modré nebo černé chobotničky žijící jen na několika specifických místech na planetě. Jsou závislé na přídělu vlhkosti dané mlhou a zároveň potřebují extrémně horké podnebí. Díky drsným přírodním podmínkám rostou celkem pomalu – 1 mm za rok. Do dnešní doby bylo v Namibské poušti objeveno již přes sto druhů „ličensů“. Kombinace tmavé oblohy, písečné šedivé pouště, červené trávy a „ličensů“, které ze své výšky můžete leda tak tušit, než abyste je na zemi opravdu viděli – je nezapomenutelná. Nedá se říct „jedno z nejnehostinnějších míst“ – ono to bylo nejnehostinnější místo, které jsme za celou cestu viděli. Nehostinné a přece ne mrtvé. V takových okamžicích by si člověk přál vědět víc, aby mohl vidět víc. V disciplíně nehostinnosti je Namíbie také specifická – svým způsobem nabízí jedno nehostinné místo za druhým, každé jinak. Společným znakem je pustota a vědomí neobydlenosti, nepřítomnosti lidí.
Tímto ničím a utajeným něčím se dojede k městu, které se jak fata morgána začne vynořovat z písku. Na písku je i postavené a jedinou rostlinou, která tohle prostředí snese, je palma. Každý centimetr normálního zeleného trávníčku na zahradě je proto důkazem velkých investic a ještě větší píle. Jak už to v bývalé německé kolonii chodí, ulice jsou pravoúhlé, všude pořádek, parkoviště rozdělená na sekci pro motorky, auta a auta s vozíkem. Henties Bay, které se o víkendu jeví jako město duchů, nikde nikdo, je přesto rekreačním letoviskem, do něhož se sjíždí celá Namíbie a Jihoafrická republika. Není to navzdory, ale kvůli onomu studenému počasí, které oproti vnitrozemským vedrům poskytuje alespoň možnost pořádně dýchat. Druhým důvodem, proč se sem jezdí, je velká obliba zdejších vod kvůli rybaření. Rybaření je velkým, celonárodním koníčkem jak v Namíbii, tak v Jihoafrické republice. Stačí například letmý pohled do novinového stánku, aby bylo jasné, jak drtivě rybáři vedou – v počtu magazínů překonávají i časopisy pro ženy. A to je co říct. Třetím důvodem je to, že tu údajně rodila Angelina Jolie, hollywoodská star. Není úplně jisté, kde vlastně Angelina rodila, protože prestiž je to veliká, přihřát na výsluní se chce každé město (celkem čtyři) z namíbijského pobřeží a nějakým editorům támhle někde v Americe je koneckonců jedno, jestli napíšou Henties Bay nebo třeba Swakopmund. Světové veřejnosti stačí, že prostě rodila v Namibii. Mimochodem, v časopise Conservancy, jehož poslední tři ročníky mám nastudované celkem detailně (viz další řádky), si NTB neboli Namibia Tourism Board neboli odbor vlády pro správu turismu opakovaně libovalo, jak jim ta Angelina tu Namibii zpropagovala.
V Henties Bay jsme doplnili zásoby a vyrazili na Spitzkoppe, zajímavě tvarované skály vynořující se z rovné pouště a stejně příkře se v ní ztrácející. Cesta vedla přímo na východ, kolmo k pobřeží. Po deseti kilometrech jsme se vynořili z mraku, který lemuje celé pobřeží jako důsledek setkání studeného Atlantiku a teplé pevniny. Dlouhé podvečerní stíny daly poušti nový život a my jsme skončili někde na půl cesty do Spitzkoppe. Zase jsme zajeli do pouště a cítili se zcela osamocení, do té doby, než nás začala sporadicky projíždějící auta zdravit dálkovými světly.
Hned poté, co nás ráno vyhnalo ze stanu sluníčko, nás vyhnal z celého kempoviště roj včel, který se kupodivu nejvíc zajímal o vodu. Čili relativně brzy po ránu jsme dorazili ke Spitzkoppe. Změna, která se se Spitzkoppe stala během tří let od naší poslední návštěvy, nešla přehlédnout. Tam, kde dřív stávaly jen chatrče z klacků, rozpadlé látky a plastu, nyní byly zděné domy, tu měl některý satelit, jinde byl solární panel. Přibyla škola, kostel a nezbytná hospoda. No vida, jak výdělečnou činností může být prodávání polodrahokamů turistům. Novinkou bylo i to, že celé Spitzkoppe bylo oplocené. Zaplatili jsme vstup, zavzpomínali na svou poslední návštěvu, rozhlédli se z vrcholku po okolí a jeli dál. Při výjezdu nás upozornil hlídač na skalní kresby. Překvapilo nás to, protože před třemi lety nikdo o žádných kresbách nic nevěděl. Tyto se navíc nacházely na nepřehlédnutelném místě, na kousku skály asi dva metry nad zemí. Zajímavé, čím horečnější zájem o ně, tím více kreseb se začíná vynořovat.
A pak se to stalo. Ona událost, která prakticky změnila běh dějin, minimálně naší cesty určitě. Z Anči se začal ozývat divný zvuk. Zastavili jsme, otevřeli kapotu a nic podivného nenašli. V motoru něco tak bolestně klapalo, že jsme se radši plížili padesátkou. Čím více otáček, tím rychlejší totiž klepání bylo. Naštěstí to na asfalt bylo jen deset kilometrů. Ani asfaltka však s klapáním nic neudělala a tak jsme se dál šinuli, nějakých 40 km do prvního městečka, Usakosu. Podařilo se nám najít jediného místního mechanika, který nás potěšil i nepotěšil. Je to turbo, ale on nedělá Land Rovery. Máme na vybranou, buď jet 170 km do Swakopmundu, čili zpátky na pobřeží, nebo 230 do Windhoeku. Jinde si s tímhle autem tzv. neštrejchnem. Na náhradní díly se tu čeká. Rozhodli jsme se pro hlavní město Namíbie, Windhoek. I z toho důvodu, že na cestě do něj bylo ještě jedno město a tam třeba budou moudřejší. Ve 30 km vzdáleném Karibibu nám místní mechanik náladu nezvedl. Ba naopak. Když se nám podařilo ho přemluvit, aby se vůbec na auto podíval, začal povolovat vstřikovače a pak konstatoval, že to je vážné. Že to asi bude kliková hřídel. A že máme pokračovat do Windhoeku. Jak, zeptali jsme se ho. Není to nebezpečné? Pokrčil rameny. Jeďte na nejnižších otáčkách. Snad ta klikovka vydrží. Snad nevyletí ven. Je to velká oprava? Pokrčil rameny – může to být i na nový motor.
Vrátili jsme se zpátky do auta a tady přichází na scénu nová postava – mechanik Drahoš. Na lince „díra-někde-v-Namíbii“ – Plzeň jsme diskutovali problém a za jízdy přikládali telefon k motoru. Drahoš těžko mohl určit správnou diagnózu po telefonu, podle všech indicií se však přikláněl ke klikovce a to nebylo dobré. Následující cesta do Windhoeku je pro nás navždy nezapomenutelná. Na Trans Kalahari Highway jsme si to šinuli padesát, z kopce šedesát, ale to bylo na neutrál. Před každým kopečkem jsme se pomodlili a za každým druhým zastavovali, chladili motor a měřili laserovým teploměrem (konečně našel uplatnění) jeho teplotu. Klepání bylo čím dál tím intenzivnější a rvalo nám uši. V jedenáct večer, po devíti pekelných hodinách, jsme konečně dorazili do Windhoeku. Hlavní město Namíbie bylo mrtvé, v ulicích se potulovalo jen pár zbloudilých duší a na silnicích nebylo jediné auto. Zbývalo najít ubytování. Tentokrát nejenže klasicky selhávaly mapy, ale oříškem byly i změny názvů ulic. Hlavní tepnou celého města je Independence Avenue, neboli třída Nezávislosti. Tu jsme se pokoušeli najít a z ní zamířit na Nelsona Mandelu. Na Mandelovi nás uvítala lodge Roof of Africa a my konečně, s velkou úlevou, že jsme dojeli, zhasli motor.
To však nebyl konec, nýbrž začátek. Ráno jsme se doplížili do Land Rover servisu, kde nám po letmé prohlídce sdělili, že tohle auto už nesmí ujet ani metr a odtlačili Anču do hloubi velké haly. Celý den jsme čekali na ortel, chodilo se kolem něj jak kolem horké kaše. Nakonec z nich vypadl. Máme tu dvě možnosti: buď si koupíte nový motor, nebo pošlete auto zpátky do Evropy lodí. Polkli jsme ztuha. Kolik stojí nový motor? Plus mínus 80 000 namibijských dolarů. Namibijský dolar se rovná plus mínus tři koruny.
Jak se říká, karty byly rozdané a na nás bylo, co na to řekneme. My jsme si řekli o odvoz do nejbližšího supermarketu, kde jsme si koupili flašku. Pěšky jsme se pak vrátili do Roofu a řešili.
Následující týden byl nejhektičtější za celou cestu, což není zase tak nepochopitelné. Situace se totiž začala ubírat několika směry. První směr byl jasný – auto opraví v Land Rover servisu. Druhým směrem byla taktéž oprava, ale jaksi místní svépomocí. Do hry totiž vstoupil člověk, se kterým jsme sdíleli pokoj. K tomu všemu jsme totiž byli ještě ubytovaní v tzv. „dormitory“, což znamená jedna místnost pro devět lidí, třípatrové palandy, nelžu. Tento náš spolubydlící, Anthony, tedy sehrál velkou a v konečném důsledku i negativní roli v této celé anabázi. Anthony byl totiž psychopat, což jsme se bohužel dozvěděli až nakonec. Anthony se začal velmi zajímat o náš problém a dopadlo to tak, že jsme druhý den ráno, bylo to úterý, dorazili do Land Roveru servisu v počtu čtyř lidí. My dva plus Anthony plus Mike z Nizozemí. Důkladně jsme prohlédli Anču a trvali na přesném popisu škody. Náhle se z nutnosti koupě nového motoru stala opravitelná kliková hřídel za pouhých cca 30 000 dolarů. To už je pokrok, řekli jsme si my a vzali si čas na rozmyšlenou. Tohoto času začal intenzivně využívat Anthony k tomu, aby nás přesvědčil, že dokáže sehnat náhradní díly včetně klikovky za mnohem menší peníze a že zná lidi, kteří auto opraví za hubičku. Pointou všeho totiž bylo, že si Anča svůj rozpad vybrala v nejdražší africké zemi. Postupem času jsme Anthonymu přestávali věřit. Vše nakonec vyvrcholilo sporem o klikovku, jestli může být použitá nebo nová. My trvali na nové, Anthony na použité, což vyřešil tak, že v kalkulaci prostě slovo „použitá“ umně vyzmizíkoval. Třetímu směru úvah kralovalo jméno Drahoš. Situaci jsme s ním konzultovali a postupně se čím dál tím více přikláněli k možnosti, že by osobně přiletěl do Namíbie motor opravit. Během těchto horečných dní jsme totiž kromě pojízdného auta ztratili i důvěru v práci místních lidí. Jak se problém s Ančou rozletěl po celém Windhoeku, začali se k nám trousit různí lidé. Tu, že by odkoupili Anču, ovšem za cenu náhradních dílů samozřejmě, tu, že takovouhle opravu zvládnou x krát levněji a lépe než v Land Roveru servisu. Ti slušnější, kteří nás přišli jen nezištně pozdravit, přidávali k dobru historky o nenávistných černoších, kteří sabotují bělochy tak, že jim hážou kameny do motoru, schválně flákají práci apod. Čtvrtý směr úvah, tedy poslání Anči lodí, pro nás po krátkém zaváhání nepřicházel v úvahu. Nemůže, prostě nemůže to skončit takhle.
V pátek bylo rozhodnuto. Drahoš přiletí. Anča byla odtlačena do Roofu. Stranou, u zdi, ve stínu velkého stromu začala pomalu zapadat listím a mizet pod nánosy pavučin. Na dlouhé týdny se uložila ke spánku. Všichni jsme začali čekat na JEHO přílet.
17. října – 25. listopadu
Spolu s námi přišlo do Windhoeku období dešťů. Sledovali jsme, jak krajina pomalu zelená, jak šedivá buš ožívá, jak se ve vyschlých korytech objevují po velkých deštích louže. Déšť přicházíval k večeru, vymyl oblohu a nám barvité západy slunce odbíjely čas. Postupně jsme si z Windhoeku vytvořili svůj malý mikrokosmos. Ze supermarketu na rohu se stal „náš“ supermarket; na cestě do něj prodával na zastávce praky „náš“ prodavač praků; časopisy pro bezdomovce prodávala „naše“ bezdomovkyně. Vedle supermarketu byl „náš“ bottle store, kde jsme pravidelně doplňovali zásoby ginu. Není obvyklé se po Windhoeku pohybovat pěšky, a už vůbec se to neočekává u bílého. My jsme ho za tu dobu prošlápli po svých celkem skrz naskrz a nelitujeme, třebaže bych vám v půli kopce a ve 35 stupňovém vedru asi řekla něco jiného. Procházka Windhoekem je poutavým čtením v encyklopedii. Názvy ulic jsou prostě kouzelné, obzvláště, nejmenují-li se ulice Street, ale po německy Strasse:-) Převládají hudební skladatelé, především německé provenience (Bach strasse, Beethoven, Strauss, Haydn…), následují politici světového významu – Robert Mugabe, Fidel Castro, Bismarck, Nelson Mandela. Zbytek jsou velcí učenci jako Hippokrates, Galilei či Freud. Windhoek tak poskytuje jakési okénko do světového dění a nalil naší české dušičce čistého vína – ani jeden Čech. Ani ten Poborský. Nakonec jsme si však řekli, že Kepler je vlastně také tak trochu náš a s Windhoekem jsme se usmířili. S čím jsme se neusmířili byla budova Ministerstva vnitra, kterou jsme opakovaně navštívili ohledně prodloužení víz. Vždy, když jsme tam stáli frontu na formulář, frontu na zaplacení, frontu na odevzdání, frontu na vyzvednutí – vždy jsme z hloubi srdce nesnášeli všechny ty germány, kteří si do Namibie jezdí bez víz a můžou tu zůstat tři měsíce. Prodloužení víz jsme se nakonec dočkali, po 14 dnech, kdy jsme měli už slušnou sbírku telefonních čísel, na kterých jsme se měli dotazovat na průběh vyřizování, která ale nikdy nikdo nezvedl. Windhoek sám o sobě je naprosto neafrické město. Ulice jsou pravoúhlé, čisté, asfaltované a lemované chodníky. Chodníky se africkým městům moc často nepřihodí. Značení ulic je přepychové. Několik výškových budov, obchody se suvenýry, oblečením, dvě knihkupectví, turistická kancelář a všudypřítomní hlídači aut, kteří vám budou auto hlídat, i kdybyste se k němu sami přivázali. Mají pak důvod si říct o peníze. Jeden park, plakáty bojující proti AIDS nebo informující, že do města přijel posel boží, nebojte se. Krásné černošské holky s unikátními účesy, rozkydlé staré černošky a pak kobercovky – ženy oblečené v tradičních Herero šatech. My jim říkáme kobercovky proto, že ty jejich šaty jsou neuvěřitelně naducané a nezbytným doplňkem jim je jakýsi čepec, který má vepředu zhruba půlmetrový stočený tunel z látky, který vypadá jako koberec. Proto kobercovky. Na hlavní třídě voní KFC a o kus dál se smaží klobásy. Sem tam sedící dítě, žebrající. Plno černochů se zlatými řetězy. Shon u bottle storu a hair salonu. Fronta ze dveří ministerstva. Rychlé cigáro před vstupem do banky. Lelkující turisti. Konec centra a začátek townshipu. Velký střih. Tohle vše je Windhoek. Svět sám pro sebe, který nemá se zbytkem Namíbie příliš společného.
Další administrativa se týkala obíhání ambasád. Když jsme psali, že zrušená Anča změnila běh cesty, nepsali jsme to nadarmo. Když už se má dělat tak nákladná oprava auta, byla by škoda dojet těch pár km do Jihoafrické republiky, tam Anču naložit a good bye Afriko. Rozhodli jsme se, že dorazíme domů po svých. Žádné posílání auta lodí z Kapského města, žádné večeře v letadle. Protože proč ne? A jelikož východ jsme už viděli a jelikož na východ jezdí každý, ale na západ se nikdo nehrne, tak nás tahle představa nadchla. Nejdřív jen tak lechtala v podbřišku, ale rozhodující okamžik padl, když nám poradce namíbijského prezidenta (náš nový známý z Roofu) řekl: „Proč byste se měli bát Konga? Náš prezident tam teď je“. Taková přímočará nevinnost nás ohromila a nakopla, že jsme lechtající představu začali brát vážněji a začali se pídit po informacích. Západ Afriky přes Maroko je určitě průjezdný až do Ghany, takové informace se nám získat podařilo. Avšak úsek mezi Ghanou a Namíbii (deset států)byl velká neznámá, přičemž nejhorší se jevili nejbližší sousedi Namíbie – Angola, Demokratická republika Kongo (bývalé Zaire) a Kongo. Pokud by se nám podařilo získat nějaké informace o průjezdnosti těchto zemí, jdeme do toho. Termín „průjezdnost zemí“ se záhy smrskl na možnost získat víza. O Angole kolovaly zvěsti, že bez zvacího dopisu není šance víza získat, o obou Konzích nevěděl nikdo nic. „Tam nikdo nejezdí“ a „Proč tam chcete jet?“ byly nejčastější odpovědi na naši otázku. Vydali jsme se nejdřív na Angolu. Za přepážkou byla velmi příjemná paní, která po krátké debatě mávla nad zvacím dopisem rukou a povídá: napiště mi nějaký vysvětlující dopis, proč musíte do Angoly a myslím, že to půjde. Z Angola Housu jsme tedy ani nevyšli, ale vyvznášeli se ven. Obratem jsme se vydali na Konžskou ambasádu. Víza? Žádný problém. Zbývalo DRC. Jestli tohle klapne, cesta je volná. Na DRC mluvila paní o zvacím dopise jenom chvilku, pak nám byla i tady víza přislíbena. Neuvěřitelný, krásný, báječný to den. Pro Drahoše byla tahle informace rozhodující – na zbytek cesty se k nám přidává. Zažádání o víza jsme tedy odložili na Drahošův příjezd.
O jiná víza nešlo žádat, protože všechny další země už nemají v Namíbii zastoupení. Pro vaši informaci se jedná zhruba o tyto země. Po Kongu následují: Gabon, Kamerun, Rovníková Guinea, Čad, Niger, Benin, Togo, Ghana, Burkina Faso, Mali, Senegal, Mauretánie, Západní Sahara, Maroko. Itinerář je to samozřejmě hrubý, poskládaný z minima (někdy žádných) informací – změna programu proto vyhrazena. Ve hře je ještě cesta přes Nigérii, což by nám ušetřilo hodně kilometrů, avšak zatím se k nám Nigerijská ambasáda otáčí zády. Na to je nicméně ještě času dost.
Mezitím, na druhé straně zeměkoule, se vařila Drahošovi hlava. Objednat náhradní díly, sehnat letenky, sehnat vízum. Vypořádat se nějak s budoucí nepřítomností, přičemž nikdo nedokázal říct, s jak dlouhou. Nejbizarnější záležitostí tohoto období se stala víza do Namíbie. Oficiálně totiž Česká republika spadá – zcela logicky – pod namibijský úřad v Moskvě. Shodou náhod se nám podařilo zjistit, že Namíbie má ambasádu také v Německu. Je to přeci jen blíž, než Moskva a Drahošovi se nakonec podařilo, že mu tam víza vydali. Věřte však tomu, že to, co vy si tady přečtete shrnuto do dvou vět, znamená ve skutečnosti dny zjišťování a telefonování na všechny strany. Abychom vám alespoň trošku nechali nahlédnout do mezinárodní politiky, tak jak padá na hlavu obyčejným lidem, přidáme ještě, že když se Drahoš dostavil na ambasádu s vyžadovanou letenkou, trvala paní úřednice na zpáteční letence. Jinak vízum nevydá. Nic nepomohlo, že Drahoš měl lístek na autobus do Jihoafrické republiky – jakožto požadovaný důkaz o opuštění země. A to jsme my ve Windhoeku obvolali všech dvě stě tisíc institucí, abychom zjistili, co přesně termín „onward ticket“ znamená. Respektive, co si kdo pod tím představuje. Imigrační na letišti nám nakonec sdělilo, že lístek na autobus stačí a na základě toho jsme ho pro Drahoše zakoupili. Paní na ambasádě však měla jiné instrukce. Takže poté, co jí Drahoš vše vysvětlil, tedy že Namíbii opustí autem, si stejně musel dojet na letiště zamluvit zpáteční letenku z Namíbie. Zabukovanou letenku ukázal paní úřednici, ta vystavila vízum a Drahoš jel obratem letenku zrušit. Ať žije úřad.
14.listopadu Drahošův přílet!!! Slavnostně naladěni jsme jeli autem z půjčovny na letiště. Konečně se věci zase začnou hýbat! Když jsme Drahoše poprvé spatřili, ti slabší z nás se málem neubránili slzám dojetí. Ještě další týden se toho však moc nehýbalo, protože jsme čekali na díly. Když dorazily, museli jsme pro ně na letiště. Nevím, jakou má kdo z vás zkušenost s celníky. Tahle namibijská byla nezapomenutelná. Málem nám všechno proclili tak, že bychom ty díly zaplatili dvakrát. Nakonec změkli, když se vyjasnilo, že půjdou do auta, které Namíbii opustí. Formuláře, které jsme museli vyplnit a které bychom bývali vyplňovali dodnes, kdyby se nad námi nesmiloval kurýr z DHL, máme schované na památku. Je to hotová kniha.
Nastal konec válení a začala seriózní práce. Drahoš opravoval a my obíhali ambasády. S oběma Kongy v kapse jsme se nakonec suveréně dostavili do Angola Housu. Tam přišla sprcha v podobě vyměněné úřednice. Bez zvacího dopisu se s vámi bavit nebudeme. Ještě že jsme však i v tomto směru už raději podnikli kroky a kontaktovali českou ambasádu v Angole. Díky její vstřícnosti, jmenovitě panu Kvačkovi, jsme měli zvací dopis v kapse. Měli jsme i vysvětlující dopis s popisem naší cesty, prostě všechno, co se na nás mohlo požadovat. Úřednice od nás vše převzala a oznámila nám, ať se dostavíme zítra, že naši žádost musejí zvážit. Do dalšího dne jsme žili v mukách, jak zvažování dopadne. Už jsme se smířili s tím, že jakákoli informace v jakékoli africké instituci znamená nekonečné fronty. Po vystání této angolské druhý den jsme se dozvěděli strohé „ano“. Zajásali jsme obrovsky a nijak nepolemizovali nad desetidenní výdejní dobou. Aťsi, hlavně že budou.
Po několika dnech byla Anča opravená, do vydání angolských víz však zbýval ještě týden. Jenže všichni jsme už Windhoek tak nesnášeli, obzvláště jeho vysoké ceny za ubytování i za jídlo, že jsme se rozhodli pro odjezd. 25. listopad je historické datum, kdy se Anča, po 39 dnech, znovu rozjela. Zamířili jsme na pobřeží, do Swakopmundu a odtud do nejkrásnějšího místa na planetě, do pouště Namib.
Namib je nejstarší poušť světa s největšími dunami, tvořenými červeným pískem. Když chcete vidět takovou poušť, musíte za to zaplatit. V praxi to vypadá tak, že se ubytujete v kempu a každý den do pouště dojíždíte. Brány pouště se otevírají v pět ráno a zavírají v devět večer. V namibské poušti je k vidění moře dun a pak také jedno z fotograficky nejvděčnejších míst na planetě, Sossusvlei. Soussusvlei je pánev uprostřed písečných dun, tvořená vyschlým bahnem, z něhož trčí pahýly mrtvých černých stromů. První den jsme opět museli věnovat tomu, abychom rozchodili změnu, jaká se se Sossusvlei od naší poslední návštěvy udála. U tak zvláštně pietního místa, jakým Sossusvlei je, bylo parkoviště plné aut a trucků. Stěny dun byly znetvořené tisícerými stopami, ze všech stran se ozýval jekot a procházející turisti nás automaticky zdravili „Guten Tag“. Nápis na záchodě nám to vysvětlil: Namíbie – ztracený německý ráj. Mezi všemi dunami je speciální atrakcí Duna číslo 45. Je to nejslavnější duna a každý ji musí vidět. A pošlapat, evidentně. Je to hnusné, co na to víc říct. Čím déle je člověk v Africe, tím více se cítí jako místní a pomalu a jistě se začíná na všechny ty Helmuty a Gertrudy dívat s despektem. Napapaní taťkové a rozjívené dětičky zažívají své Velké Africké Dobrodružství a patří jim svět.
Do Windhoeku jsme se vrátili ve čtvrtek, víza měla být v pátek. Řekli jsme si, že přesto se zkusíme v Angola Housu stavit. Víza samozřejmě nebyla. Do pátku jsme přespali na odpočívadle za Windhoekem. V pátek ráno jsme si vystáli frontu, abychom se dozvěděli, že máme přijít znova za hodinu. Za hodinu jsme se dozvěděli, že máme přijít za dvě. Na třetí pokus nám byly vráceny pasy. Bez víz. Vysvětlení: nejste namibijští občané a proto vám víza nemůžeme vydat. Konec diskuze. Tentokrát jsme se z Angola Housu nevyvznášeli, ale vypotáceli. Víza do Angoly dostat musíme, jinak můžeme na západní pobřeží Afriky zapomenout. Jiná cesta tam totiž nevede. Leda konžským pralesem nebo se vrátit do Súdánu – ale odtud kudy? Přes Saharu? Přes Čad, jehož sever ovládají bojové jednotky? Takové úvahy neměly smysl, víza do Angoly jsou jedinou možnou cestou. Po zjišťování, že posílat pasy do Evropy a žádat v Berlíně o angolská víza – když na stránkách mzv bylo přímo napsáno, že vydání je velmi komplikovaná záležitost, trvající dva měsíce – jsme tuhle možnost zavrhli. Po přestálém šoku jsme se vrátili do housu. My ta víza potřebujeme, Angola nemá v naší zemi zastoupení, máme zvací dopis a jak je možné, že jste nepoznali, že nejsme namibijští občané (nejabsurdnější), když jsme vám odevzdávali naše pasy?! Takovýto rozhovor jsme vedli s Verdianou, úřednici jsme po tolika setkáních znali již jménem. Verdiana samozřejmě za nic nemohla, naše žádosti údajně zamítlo samotné ministerstvo zahraničních věcí v Luandě, hlavním městě Angoly, kam se všechny žádosti zasílají pro posouzení. Co pro nás mohla udělat bylo, že jsme vyplnili žádost o setkání se samotným velvyslancem. Žádné setkání nebylo garantované, byla to jen žádost o ně, i tak jsme se k němu upnuli. Znamenalo to ovšem počkat do pondělí. Zdeptaní jsme se odebrali na „své“ odpočívadlo za Windhoek.
Kromě eventuelního zrušení cesty bylo ve hře ještě to, že se za námi chystala kamarádka s dcerou. Měly přiletět 9. prosince do Kapského města, které jak známo je až v Jihoafrické republice (cca 1600 km). Bylo prvního prosince, pátek, my trčeli někde na odpočívadle s vyhlídkou jakési pondělní schůzky. Bylo nám hnusně.
Nějak se nám přece jen podařilo do pondělí přežít. Ráno nám Verdiana řekla, že máme přijít za hodinu. Pak za dvě. Nakonec nám vynadala, kde jsme, že už jsme měli být na schůzce. Schůzka s velvyslancem se tedy uskuteční! Byli jsme připraveni na všechno a proto se nám v batohu hřálo dárkové balení whisky. Nejdříve k nám přišla překladatelka do portugalštiny. Za chvíli se objevil sám pan velvyslanec. Solidní pán v obleku s bílými ponožkami mluvil pomalu a zavzpomínal si na svůj pobyt v Praze v hotelu Fórum. Pochválil naší republiku za přátelství, jaké poskytovala jeho zemi. Diskuze se trošku zadrhla na tom, že my jsme tvrdili, že v ČR není angolské zastoupení, které by bylo oprávněno vydávat víza. Tak nám to totiž tvrdili stránky mzv. Zastoupení je sice v Brně, ale má omezené pravomoce. Pan velvyslanec však věděl víc než my, takže jsme mu nakonec všechno odkývali. To už bylo jasné, že víza budou. Až tehdy jsme předali whisku. Kdy budou jsme se však nedozvěděli a tak jsme museli doufat, že ne za dalších čtrnáct dní. Z Angola Housu jsme se vyvznášeli, tentokrát však opatrně při zemi. V úterý si Verdiana ještě zašprýmovala – mám pro vás špatnou zprávu. Naštěstí držela pasy v ruce a my si toho všimli, ještě než jsme se tam složili. Nikdo nám nedokázal vysvětlit, jaktože naše žádosti tentokrát nemusely putovat až do Luandy, ale to je jedno. Angolská víza máme a doma si je zasklíme a vyvěsíme nad postel.
Vyrazili jsme jak žíznivá střela pryč z Windhoeku.
Cestou jsme stihli akorát krásný západ slunce u aloí. Po západu slunce jsme hledali odpočívadlo, to jsme nakonec našli a v sousedství spícího trucku se i my dali do pořádného a zaslouženého spánku.
Druhý den, 6. prosince jsme přestoupili do Jihoafrické republiky.
