Kongo 19.1. - 21.1. 2007
Brazzaville, hlavní město malého Konga, mělo být po Kinshase oázou klidu. A bylo. Cítili jsme se v něm příjemně a pocitu normálního stavu věcí dopomohla silniční kontrola, která na nás nechtěla cigaretu, ale řidičák. Zapůsobily na nás nepřetržité kolony zelených brazzavillských taxíků a peřeje Konga. Peřeje na Nilu, které jsme pozorovali v Jinje, byly proti konžským přípravka. V Jinje se adventuristé v perfektní výzbroji, helmách a kánoích vrhali do proudu s výrazem rozloučení se se životem. Zato do peřejí Konga se vrhali vysmátí černoši, jen tak pro srandu a nebo aby se umyli. Holky se omývaly decentně na břehu. Nezávisle na pohlaví, kdo potřeboval, u peřejí i pral. V Brazzaville na nás dýchla opět svoboda a my ji oslavili v noční hospodě u krokodýlího piva Ngok. Všechny důležité i nedůležité otázky jsme probrali se Sergesem, Konžanem, Brazzavilčanem, úspěšným byznysmanem.
Nejdůležitější otázkou bylo, kudy se dostaneme do Gabonu. Námi zamýšlená trasa byla Sergesem zavrhnuta, jakožto ne zcela bezpečná. V určité obasti prý bojují protivládní oddíly. Sice si podle nějakých fotbalistů říkají Češi, ale není jisté, zda by nám naše občanství bylo eventuelně k něčemu. Krátce jsme zauvažovali o vojenském doprovodu, ale vzhledem k vrozené skromnosti jsme se raději smířili se změnou trasy. Cesta do pobřežního letoviska konžské smetánky, Point Noire, tedy nepřipadala v úvahu. Tím pádem do Gabonu zbývala už jen jedna cesta, na sever. Značení v mapě nebylo kdovíjaké, a hlavně v mapě chyběla značka, že v místě, kde se stýká gabonská a konžská strana, existuje hraniční přechod. Serges byl naštěstí informovaný a tvrdil, že tam přechod nejen opravdu existuje, ale i že silnice na hranice je v perfektním stavu. Gabonský prezident si totiž vzal dceru konžského prezidenta a tak si z Konga do Gabonu vybudovali pořádnou silnici. Serges nás prostě a jednoduše ujistil, že se jedná o hlavní tah na Gabon.
Když to zkrátím, tak se o žádný hlavní tah nejednalo. Kousek za Brazzaville jsme sice zaplatili mýtné (ano, v Africe se platí mýtné) za příjemný pruh asfaltu, jenže ten se příjezdem do města Oyo docela ztratil. Z města Oyo pochází výše zmíněná prezidentova dcera, neboli manželka gabonského prezidenta. Tato se prý pomátla, čímž jsme si vysvětlili, že se silnice na gabonské hranice již nikdy nedostavěla. Výzvou bylo, že na hranice to bylo ještě nějakých nicotných 270 km.
Noc ve městě Oyo. Na dvorek penzionu doléhal zvuk bubnů. Třebaže noc byla ještě mladá, nějakých osm večer, byla tma jak v pytli. Tak to kolem rovníku chodí: v půl sedmé zapadne sluníčko a pět minut na to je už tma. Nebavilo nás to v Keni, nebaví nás to tady. Kde je konec namibijským dlouhým koncertům. Vydali jsme se po zvuku rytmů džungle. Asfaltku osvětlovaly pouliční lampy a lemovaly vysoké zdi rezidencí. Jenže pak jsme podlezli nějakou závoru a za námi začaly dusat nohy v kanadách. Co jsme a co tam děláme. Nebyl z nejkomunikativnějších a vypadalo to spíš blbě než dobře, ačkoli jsme nechápali, co se vlastně děje. Za chvilku se však zjevil nějaký kluk, ze kterého se vyklubal zaměstnanec našeho penzionu. Když nás totiž viděl, jak se vydáváme na cestu ven, z bezpečnostních důvodů se rozhodl nás následovat. Vojákovi vysvětlil, že jsme se v rezidenční čtvrti státních potentátů ocitli naprosto nevinně a voják nás propustil. Bohužel jsme směli pokračovat pouze směrem vpřed a ne se vrátit do bezpečí závory, čímž noční dobrodružství prakticky teprve začalo. Podlezli jsme jinou závoru a ocitli jsme se mimo rezidenční oblast – a tím pádem i mimo veřejné osvětlení. Město bylo totiž ve skutečnosti ponořeno v černotě a měsíc moc nesvítil. Zmizel také asfalt a my v té tmě klopýtali písečnými stezkami, občas jsme spadli do louže (Pevně věříme, že nic horšího než louže to nemohlo být. Ne, rozhodně ne. A už vůbec ne v Africe. Jako kdyby snad v Africe čůrali, kde je napadne?!), občas se chodidlo příjemně zabořilo do měkké duchny odpadků. Ulice za ulicí, do obzvlášť kritických míst nám průvodce svítil mobilem. Po hodině jsme se dostali k bubeníkům. Na dvorku jednoho domu se míhaly černé postavy, v jednom rohu svítila petrolejka a uprostřed se vlnily stíny bubeníků. Šílený mohutný rytmus, překvapivě tak hlasitý, že nebylo slyšet vlastního slova. Byli jsme vděčni za tmu, protože jsme tak nebudili žádnou pozornost. Bylo to opojivé avšak nepomíjivé; byla to živočišnost chytající za srdce.
Během noční tour po Oyu jsme si uvědomili, jak moc jsou si africká města podobná. Jak moc jim chybí to, co dělá město městem. Město je: veřejné osvětlení; chodníky; koše; značení. Vysokou dívčí jsou potom takové zbytečnosti jako parky, fontány, květiny, čisté ulice, čisté silnice, čisté fasády, barevné fasády, okna v domech, dveře, schody; parkoviště, lavičky, hřiště pro děti, stojany na pytlíky pro pejsky. Tohle jsou naše města. To je pro nás město. Africké město je většinou městem pouze podle počtu obyvatel, čemuž odpovídá koláč v mapě. Jinak je to slaměná/blátěná/dřevěná vesnice. Na města v našem smyslu aspirují pouze hlavní města. Jsou obrovská, nabobtnalá, čím víc bobtnají, tím jsou hnusnější. Čím víc město, tím méně pohledná hliněná vesnička, tím více odpadků, smrad
Brzy ráno jsme se vydali na gabonské hranice. Kolem poledního jsme měli za sebou úmorných 150 km do vesnice Okoyo. Na hranice zbývalo ještě něco přes sto, přesto jsme tam prošli celním i imigračním. Když jsme se totiž ptali na cestu, jeden chlápek nám odpověděl: „A už jste prošli celnicí?“ Pravda, ještě jsme ji tam neočekávali. Po Okoyu tedy následovalo krásné území nikoho, s výstupními razítky jsme sami mířili kamsi, snad na hranice. Když začne selhávat mapa a GPS, nezbývá, než se řídit vyjetostí kolejí – tedy „hlavností“ trasy. Tady ale brzy selhaly i koleje. Zmizely docela. Od posledních dešťů tudy nikdo nejel. Anča průkopnice tedy tvořila stopu a my doufali, že prázdnost cest neznamená nějaký zbořený most někde před námi.
Zas tak úplné území nikoho to ale přeci jen nebylo. Kilometry na hranice měly rozparcelované policejní check pointy. Byly tři a na každém jsme strávili sto let. První byl ještě zábava. Přátelský policista nás zavedl do své bambusové chýše s udusanou zemí, kde nás překvapil regulérní dřevěný stolek. Na něm ležely dva sešity, dva kopíráky, dřevěné pravítko a info měsíčník ministerstva veřejného pořádku a bezpečnosti. Na bambusové stěně visel kalendář téhož ministerstva. Z minulého roku. Policista ve tričku Qdidos nás usadil na dřevěnou lavici. Po chvilce našel kus papíru, který nadepsal tehdejším datem. Z pasu nejdříve pečlivě opsal všechny údaje z hlavní stránky, jako jsou jméno, narození, expirace pasu apod. Následoval menší výslech a na papíru přibylo: povolání, zda jsme pobývali ve vězení, zda jsme byli v armádě, rodinný stav, počet dětí, jméno otce, matky, zda žijí. Poté policista nalistoval v pase příslušnou stránku s vízem a to se také jal opisovat. Číslo, kdy, kde, kdo ho vydal. Kdy propadne, na jak dlouho je apod. Nejen v genech, ale i v pasech si neseme nekonečné množství informací. Čistá práce. Všichni na nás byli moc hodní. Nikdo si nás nevšímal. Před policejní stanici přijela cisterna. S vodou. Jela v našich kolejích – aspoň tak. Lidé natáčeli vodu do nádob. Kdoví, kdy zase přijede. Policista vzal do ruky druhý pas. Bylo to d-l-o-u-h-é.
Každý další check point se nám zdál ještě delší. Avšak, když se to tak vezme, obsluhující policisté a přídavný personál k nám byl přátelský, hodný, nekonfliktní a mávali jsme si vždy dlouze na rozloučenou. Bylo to plutí neznámou Afrikou mezi spřátelenými ostrůvky. Krajina kupodivu doznala zajímavé změny. Cesta se proměnila v písečný brod, což jsme v tropickém Kongu zrovna nečekali. Byla to výjimečná oblast a savana zasahovala ještě hodný kus na východ Gabonu, než ji opět spolkla džungle. V pozdním odpoledni jsme začali škrtat o hranici, podle GPS se dvakrát ocitli v Gabonu a pak zase zpátky v Kongu, až na potřetí se před námi vynořila dřevěná závora.
