Niger 14.2. - 17.2.07
Když si přečtete statistiky, máte pocit, že není na světě země, která by byla zbídačenější než Niger. Většinu plochy země tvoří Sahara, tedy neúrodná poušť, a zbytek je Sahel, o nic více úrodný pás navazující na samotnou poušť. Jediným stálým zdrojem vody je řeka Niger. Po většinu roku je podnebí suché a horké, s výjimkou krátkých období dešťů, během nichž na zem dopadne 500 mm vody za rok, což je velmi málo. Rozšiřování pouště je obrovským problémem, kdy obdělávatelnou zůstávají přibližně pouhá tři procenta země. V reálu vypadá tedy Niger tak, že kolem dokola je buď písečná nebo kamenitá poušť s občasnými keříky, jen na jihu se občas objeví zelené oázy zavlažované z řeky, kde je najednou soustředěn veškerý život a ruch. Kvůli ještě větším suchům než obvykle čelila země v nedávných letech hladomoru, proti kterému různou formou pomoci pomohly bojovat evropské země včetně ČR. Aby se takovým událostem předcházelo, snaží se různé rozvojové programy financované EU i jednotlivými státy podporovat intensifikaci zemědělství. Země se tak ale nechtěně dostává do bludného kruhu: intenzivnější zemědělství není tak šetrné k přírodní rovnováze, protože nerespektuje tradiční přírodní cykly a půdu příliš vyčerpává. Větší výnosy přispívají k růstu počtu obyvatelstva, což dále klade větší nároky na výnosy. Více obyvatelstva znamená více dobytka, který soutěží o své pastviny s farmáři (klasický konflikt, který je například u kořene celého darfurského problému v Sudánu). Někde kdesi vzadu zůstává viset nevyslovené: každá půda má jen určitou kapacitu. Každá oblast dokáže uživit jen určité množství lidí. Narušíme tuhle rovnováhu a jednou se nám to vymkne – a pak bude víc mrtvých, než za normálního běhu života v tak tvrdých podmínkách. Pak to bude bolet hodně – a budeme proto dál uměle zvyšovat výnosy a s nimi počty lidí…
Hlavní a mimořádnou věcí, kterou Niger nabízí turistům je poušť. Agadez, město v poušti, je výchozím bodem výletů do pouště Ténéré a Air Mountains. Turisté se mohou do pouště vydat v teréních autech nebo na velbloudech. To vše pod taktovkou cestovní kanceláře, protože samotné vás tam, celkem pochopitelně, nepustí. My jsme se do pouště nakonec nevydali. Stačil nám samotný Agadez, ze kterého jsme prchli. Agadez jako takový je příjemné město. Po dlouhém putování vyprahlou zemí dorazíte k osídlení, které je tvořené hliněnými domky, má celkem přehledné uspořádání a jeho dominantou a nejvyšší budovou je slavná mešita. (budu dělat, že jsme si nevšimli ještě vyššího vysílače mobilního operátora). Jinak jsou domky přízemní, s výjimkou paláce sultána, který má dvě patra, ale palác je příliš vznosné slovo pro něco, co pro nás vypadá jako stodola. Na první pohled nás tedy Agadez uchvátil. Ovšem do té doby, než jsme vylezli z auta.
Žízniví jsme se vrhli do první otevřené restaurace, což nebylo tak snadné najít, protože přes den je tak horko, že to umrtví aktivity celého města. Jen co jsme vylezli, už u nás stála žebračka. Jelikož ji majitel nepustil do restaurace, usídlila se u Anči. Než jsme stihli dopít colu, byla Anča žebráky, z velké části dětmi, docela obklopená. Natahování rukou a monotónní opakování: madam, cadeau (dárek). Rozhodli jsme se, že se podíváme na mešitu a pak sjedeme kus za město, kde měl být kemp. Bylo něco kolem čtvrté hodiny, tedy ona mrtvá doba, a my se zjevili u opuštěné mešity. Ovšem než jsme ji stihli obejít, což je záležitost na dvě minuty, protože mešita to je věru malinká, vytvořil se kolem nás průvod. Jednak těch, kteří nám nabízeli průvodcovské služby a jednak těch, kteří se nám snažili něco prodat. Nějak jsme se z toho vymluvili a prchli hledat kemp.
Večer jsme se k mešitě vrátili. Ruch kolem ní zhoustl, protože tam před námi dorazila již jedna skupinka turistů. Měli jsme radost, že nebudeme středem pozornosti, ale to byl omyl. Turisté před námi si fotili tamější děcka a pak se fotili dokonce s nimi. Když pak holčičky natáhly ruku, dostaly penízky. Radostně s nimi běžely k maminkám, které seděly ve stínu zdi u mešity. Turisté odjeli a tak se děti vrhly na nás. Nechápaly, že my si je fotit nechceme a tak se nám pletly pod nohy a agresivně se dožadovaly alespoň dárku. Zkuste si představit, že jdete někde, kde byste si to chtěli v klidu prohlédnout, řekněme kolem katedrály Sv. Víta. Už kvůli tomu místu, katedrála jako mešita, byste chtěli mít kousek klidu pro sebe. A teď kolem vás poskakuje chumel dětí, které dozblbnutí opakují: madam, kadó. Madam, kadó. Madam, kadó. Ta děcka jsou profesionálními žebráky. Z příchozích turistů si udělaly svůj byznys, lépe řečeno, jejich rodiny si ze svých dětí a turistů udělaly dokonalý byznys. Je rozdíl mezi skutečným žebrákem a někým, kdo, se rozhodne ze sebe žebráka udělat. Někým, kdo žebrá vyhradně u turistů a na turistických místech. To je zkažený člověk, kterého zkazil turista. Tihle lidé zjistili, že vlastně není nutné něco vyrábět nebo se o něco starat. Stačí, když si sednu na zem a pošlu dítě, aby zašaškovalo před fotoaparátem. Který Evropan by se nedojmul nad otrhanou holčičkou a nechtěl si ji vyfotit, aby doma ukazoval, jak ta děcka v Africe trpí. Jenže to není holčička, to není dítě. Je to parodie na dítě, parodie, která chladně vypočítává své zisky, chladně zůstává upatlaná a otrhaná.
Druhým náporem na vaši psychiku/peněženku, jsou prodavači. Mají kolem mešity své stánky, ale boj o obživu je nutí z nich vybíhat, lepit se na vás, až pod nos vám strkat náramky a nožíky a pokud možno přeřvat ty ostatní. V takovýhle podmínkách je výsledkem jenom touha se vzdálit, zakuklit, zmizet. Drahoš se zkusmo začal zajímat o jeden nožík a to byla tragédie, protože všichni, co měli nožíky náhle zvětřili svou šanci. Po chvíli smlouvání si jeden vybral, zaplatil a už jsme chtěli konečně odjíždět. Jenže mezi prodavači došlo k jakési hádce, jedna skupinka chtěla nožík zpátky, druhá křičela, že obchod byl vpořádku, prostě binec na binec. Dveře od auta jsme zavírali už za jízdy a nechávali za sebou hrozen rozlícených obchodníků. Jak jim vysvětlit, že kdyby nás nechali si prohlédnout mešitu, kvůli které jsme tam ostatně zabloudili, že by pak určitě zbyla i nálada na procházku po krámcích? Že kdyby si člověk v klidu mohl něco prohlédnout, že by si to pak spíš koupil? Že jsme tam mohli koupit nožíků třeba pět a náramků deset? Ne že by tento způsob prodeje „strkání pod nos“ byl v Africe neobvyklý, ba je dokonce pravidlem, ale v Agadezu byli tito lidé nejagresivnější a vpodstatě nás odtud vyštvali. Celý romantický Agadez má tak v našich vzpomínkách ošklivou pachuť, která na patře drží víc, než saharský písek.
Kromě Agadezu byla však země příjemná. Nic jiného totiž v Nigeru kromě Agadezu prakticky není k vidění a tak tam nejsou turisti. Po zbytku země se tak můžete pohybovat celkem v klidu, ne jako primární terč žádostí o kadó. Do Agadezu jsme přijeli z jihu, přes město Zinder. Byla to pravá odysea pouští. Kamenitá i písečná, držela se nás po celou cestu. Sporadicky jsme na pistě míjeli auta, velbloudy, stáda nomádů. V jednom úseku je zbytek zpevněné cesty a tak se nám nabídl absurdní obrázek, kdy po několika hodinách jízdy ničím, jen pustou planinou, najednou uvidíte moderní stroj, jak z cesty odhrabává závěje písku.
Tradičním prostředkem spojení se světem a obstarání nutných zásob surovin, jako je třeba cukr, je karavana. Dnes samozřejmě ustupuje mnohem efektivnějším nákladním autům, ale nevymřela docela. Klasickou cestou je putování z řídkých osídlení pouště přes Agadez a dále na jih. Některé karavany dorážejí až do Kana v Nigeru. Tedy tam, odkud my jsme přijížděli. Měli jsme obrovské štěstí, že se naše silnice protla s trasou karavany právě v okamžiku, kdy jsme se na průsečíku nacházeli my i karavana. Trasy karavan vedou totiž jinudy, než kudy jsou protažené silnice a tak není lehké opravdovou karavanu vidět. My jsme však to štěstí měli. Desítky velbloudů putovali v zástupu krajinou, měkce našlapovali a mířili na východ – stejně jako my, do Agadezu. Podařilo se mi karavanu doběhnout, stála jsem kousek od procházejících velbloudů, kteří mi nevěnovali pozornost. Někteří velbloudi, ale nebylo jich moc, protože většina nese náklad, vezli na svém hřbetě mlčenlivé Tuaregy. Zdravila jsem je, ale byla jsem pro ně vzduch. Muži nevzrušeně, jakoby v tranzu, seděli v houpajícím se sedle, tváře zahalené v černých šátcích. Nebylo jim vidět do tváře. Jen jeden z nich mi pokynul. Bylo to jedno z nejzvláštnějších setkání mého života.
Cesta z Agadezu už byla jiná. Silnice spojující hlavní město a Agadez už je asfaltovaná, tedy lépe řečeno zčásti. Některé úseky se totiž opravují a tak znovu přichází ke slovu pista. Na této trase už opět fungují check pointy, i když ty policejní si nás nevšímaly a týkaly se nás pouze check pointy, u nichž se platilo mýtné. Zcela regulérní mýtné za silnici. Při tak malém provozu se to zvládne s jedním provázkem (= závorou) a jedním výběrčím. Niamey, hlavnímu městu, jsme se vyhli, protože jsme mířili do Beninu, tedy na jih. V Beninu sjedeme zase až k moři, takže návštěva Agadezu bude hodnotnou tisícikilometrovou zajížďkou a na jeho úroveň se dostaneme až zase někde v Mauretánii.
Vesnice v Nigeru jsou výrazněji nepoznamenané nějakým rozvojem. Jedinou viditelnou vymožeností jsou pumpy na vodu, o nichž informační cedule hlásí, že je vybudovala EU. Občas je někde zaparkované auto, nejčastěji tam už hodlá shnít. Jinak si však vesnice zachovaly estetiku a krásu, která chybí africkým městům, především proto, že ještě není zanesená odpadky. Každá rodina obývá daný kousek vesnice, kde jí patří hliněný domek obehnaný zdí, takže výsledkem je dvorek. V takovéto oáze spolu žijí lidé i zvířata, každý pochopitelně v jiném rohu. Důležitou součástí jsou stavby, kterým říkáme včelí úly – ve skutečnosti slouží ke skladování úrody.
Poslední noc jsme strávili v jakémsi městečku. V jediném hotýlku jsme přespali na parkovišti a za to se rozšoupli v místní restauraci. Do řeči se s námi dal jeden chlapík, kterému záleželo na tom, abychom o něm měli dobré mínění. Vyposlechli jsme si historii jeho rodiny a to, že jeho otec je letec a které země všechny jeho otec viděl. Dozvěděli jsme se, že studoval vysokou školu a že má syna, který také bude studovat vysokou školu. A pak z něj konečně vypadlo, proč se s námi celou dobu bavil. „Já vám dám svojí adresu a vy mi dáte svojí.“ Žádosti o adresu jsou ještě četnější, než přímé žádosti o pozvání do Evropy – protože s adresou má pocit, že už tam skoro je. Celkem nepochopitelně, vezmeme-li v úvahu ceny za telefonní hovory, trvají tito žadatelé i na telefonním čísle. Tento žadatel se s popsaným papírkem radostně vzdálil, aby se u nás za nějaký ten čas (a evidentně po nějakých pivech) objevil znova. Nebudu se zeširoka rozepisovat o tom, jak hovor probíhal, ale chlapík přišel s „nabídkou kvalitního sexu“. I taková je Afrika. Ostatně sexuální turistika není v Africe pojem neznámý a ještě se s ní setkáme (v Ghaně).
Zobraz formulář pro vložení komentáře
