Nigérie II 3.2. - 14.2.07
Pobyt v Abuji byl dlouhý a krásný, vyplněný dobrým jídlem, pitím a hlubokomyslnými debatami. Setkali jsme se se všemi přítomnými Čechy pracujícími na ambasádě. Díky panu velvyslanci Karychovi a jeho paní jsme se dozvěděli mnoho o Nigérii a ještě více o Severní Korei. S Maruškou Grundlerovou a Jirkou Čopfem jsme pouštěli slzy blaha nad svíčkovou, ptáčky, bramboračkou a domácími houstičkami (každý, kdo chce v Africe trochu normálně jíst, se musí stát kuchařem, pekařem i řezníkem, jinak seschne na místní univerzál rýži s univerzál omáčkou a sladkém chlebu). A teď už také vím, že ve hře „město jméno“ lze uplatnit i elefanta:-) Na Sváťu nezapomeneme díky památnému výletu na Asorock (ke kterému se ještě vrátím) a pařba s Jeníkem a národními písněmi bude patřit k vrcholům naší cesty Afrikou, protože zpívat Kaťušu v srdci Nigérie, se nám už asi nikdy nepodaří. Děkujeme přátelé, bylo to nádherné!
Abuja je celkem unikátní město. Vystavěná na zelené louce, když se vláda rozhodla, že Lagos je už nesnesitelné a hlavně nebezpečné místo pro vládní instituce, začala svůj život v osmdesátých letech. Oficiálně se stala hlavním městem Nigérie v roce 1991, ale řádná výstavba začala až v posledních letech. Je to město širokých bulvárů, které lemují velké stavby, ale pořád ještě velká část pozemků zůstává nezastavěna, takže celkový pohled na Abuju je spíše pohledem na rozparcelované pole přeškrtané silnicemi a mezi tím různé velestavby. Do Abuji se přestěhovávají státní instituce a povinně se sem z Lagosu přestěhovaly všechny ambasády – právě z bezpečnostních důvodů. Abuja se snaží zachovat tvář: z křižovatek vymetá podomní prodavače, z ulic chaotické taxikáře. S masou lidí a jejich zvyky však mnoho nezmůže. Na rozích ulic postávají lidé a tvoří tak improvizované zastávky na autobus, prodavači novin jsou tam kde chtějí, policisté sice řídí dopravu místo semaforů, když vypadne proud (a že vypadává často), ale řidiči si stejně jezdí, jak chtějí. Pro mě symbolem Abuji zůstanou konvičky. Přestože nejsme v muslimském světě poprvé, ze začátku jsme nechápali. Představte si kupříkladu normální, řekněme méně rušnou ulici, tak třeba v obytné zóně. Chodník spíš neexistuje než existuje a tak se mezi kusy betonu a trávy povalují kromě zvířat i lidé. Černoši v dlouhých galábijích. Sem tam je rozhozený koberec a skrumáž konviček. Obyčejných umělohmotných konviček. Asi si tam vaří čaj, mysleli jsme si nejdřív. Jenže to jsme se pletli. Konvičky slouží samozřejmě k toaletě. Každý tam má svojí konvičku. A když to na něj přijde, poodejde tam, kde momentálně nikdo není a udělá tam svojí potřebu. Pak zase konvičku vrátí a lehne si. My jsme viděli dělat jenom potřebu malou. Ale byli jsme ujištěni, že potřeba velká, třeba na křižovatce, není problém. Stane se, že na křižovatku přijede auto, je červená, vystoupí muž, sedne na bobek, udělá bobek, nasedne do auta, svítí zelená a muž pokračuje dál. Tak tohle je Abuja – starý svět v novém hábitu. Tradiční Afrika vtěsnaná do moderní slupky.
Juju pochází z náboženství voodoo a žije i pod moderním povrchem abujského života. My jsme se s juju setkali na trhu. S Maruškou jsme probrouzdali trh, který se koná u mešity. Kromě látek, galábijí, videokazet, klobouků a náboženských knížek, jsme si také mohli koupit: vyschlé chameleony, ptačí hlavy, hadí kůže, pařáty, vykuchaného ptáka, netopýra. U těch samých černokněžníků šly koupit i důležité nástroje: zrcátka, obrovské jehly, cínové vařečky. Do kopečků tam byly vysypané různé prášky, směsi a dřívka. Sem tam už šlo koupit i hotový čarovný produkt – většinou to byl pytlíček nějaké směsi, určený pro muže. Napadlo nás, že jsme mohli skoupit všechny pytlíčky a tak jak byly, je prodávat za těžké peníze doma. Určitě by to byl hit. Tajemství starých šamanských mistrů, zněl by reklamní slogan.
Nigerijci jsou ujetí na peníze, to už víte, a tak je jasné, že ani taková hloupost jako focení, se neobešlo bez diskuzí. Vyfotit kostel? No to jste asi na budku, nechtěli nás k němu ani pustit. Tak jsme šli druhou bránou a hlídači řekli, že nás sem poslali. Než zjistil, že mu kecáme, už jsme měli kostel prohlédnutý. Jen zvenku, protože byl zamčený. Bratře, my jsme křesťani, tak o co ti jde.
V Nigérii jsme zažili málem i spirituální prozření, protože jsme se odhodlali navštívit kostel. Byla neděle a my měli Marušku, která je pro každou srandu, takže jsme se vydali já a Jarda do kostela. Byli tam z nás nadšení. Hned u vchodu jsme dostali obálky nadepsané: můj dnešní příspěvek. To oni mají radost, že budou mít hodně peněz, vysvětlila Maruška. Kostel to byl katolický a vypadal jinak, než jak vypadají kostely u nás. Na to jsme už zvyklí, takže je možná dobré, to trošku vysvětlit vám. Od Afriky nemůžete očekávat vznosné stavby, jaké jsou prakticky v každém větším evropském městě. Obyčejný africký kostel, myšleno v průměrné africké vesnici, je většinou jen obdélníková stavba, kde jsou dřevěné lavice na udusané hlíně, vepředu nějaký kříž s kazatelnou. Místo zvonu slouží ke svolávání věřících třeba zavěšený disk z kola. Čím bohatší vesnice, tím přibývá vymožeností, jako je věžička, někdy dokonce nějaká vitrážka. Pak jsou kostely městské a ty už jsou větší a bohatší. Základem takového kostela je dobrá aparatura, aby bylo slova božího dobře slyšet. Pokud možno i ven. Náš kostel, který jsme navštívili, na tom také nebyl špatně, i když byl prakticky stále ještě ve výstavbě. To on je v permanentní výstavbě, prohlásil o něm cynicky Jirka. To oni vždycky vyberou penízky na jedno okno, druhé okno, ale pan kněz si za to koupí jedno auto, druhé auto. Nakolik je náboženství byznys a kolik toho lidem přináší je na velkou diskuzi, do které se tu rozhodně pouštět nebudu. V každém případě to bude od obého kus. Protože byznys to je a ne že ne. Pro ty nahoře. Ale ten zážitek, jaký jsme si z kostela odnesli, o byznysu nebyl.
Ze začátku jsme stydlivě postávali u vchodu a poslouchali nesrozumitelné huhňání kněze z kazatelny, přenášené do reprobeden. Když domluvil, opozdilci jako my byli nahnáni dovnitř. Nechtěli jsme, ale podařilo se jim nahnat nás do prvních řad. Jen co jsme dosedli, všichni se zvedli a my tedy také. Začalo to, co jsem do té doby znala jen z amerických filmů a vždycky toužila to zažít. Začalo se zpívat. Nahoře, v prvním patře byl sbor a elektronické varhany. Celý kostel zpíval melodicky Věřím a vlnil se do rytmu. Svátečně oblečené africké ženy, což znamená záplavu barev a vzorů, sladěné od bot přes šaty až po pokrývku hlavy. Muži v bílých košilích a děti, které to, pravda, zas tak nebralo. Když si člověk uvědomil, kde stojí, že je v Africe, že je v Nigérii a že je mezi lidmi, které něco spojuje, je jim svátečně a člověk má to štěstí, že s nimi může kousek toho svátečního sdílet, málem by se rozplakal. Bylo to kouzelné, ale nepřenositelné. Následovalo řečnění, kterému jsem vůbc nerozuměla, třebaže to teoreticky měla být angličtina. Obecně je to totiž s tím porozuměním těžké, natož když se mluví o Ježíšovi. Mluvení se nám zdálo trochu dlouhé a začala jsem podezírat jednoho ministranta, že to zmohlo i jeho. Ruce měl neustále, jako by se modlil, ale jak se kolébal do rytmu, vypadalo to, že spíš klimbá. Jeho pozorováním se nám podařilo přečkat nekonečné řečnění. Africké bohoslužby jsou záležitost na několik hodin. Když domluvil, měla jsem radost, že se zase bude zpívat. Ale došlo na nejhorší. Celý kostel se sešikoval a postupně se jako had sunul ke kazatelně, kde byl velky plastový koš. Do něj se hodila obálka (s mým dnešním příspěvkem), člověk se pomodlil a na řadu šel další. Takhle celý kostel, tedy i my. Nějak se stalo, že jsem z naší výpravy byla ke kazatelně došoupaná jen já. Obálku jsem do koše ještě hodit dokázala, ale modlit se vskutku neumím. Tedy nějaký kříž samozřejmě zvládnu – ale co když poznají, že to hraju?! Už ani nevím, co jsem udělala, pamatuju si jen, že pak už jsme se octli venku.
Samostatným zážitkem v Abuji byl nezapomenutelný výstup na Asorock. To je taková skála u města, docela kolmá. Pánové si usmysleli, že jim je zapotřebí pohybu, čehož jsem se odmítla zůčastnit. Chlapci, tedy Jarda, Drahoš, Sváťa a Jeník, ráno odešli na tůru a kolem poledního nám přišla sms, že výstup statečně zvládli, což znamenalo, že za chvíli jsou doma. Čekali jsme a čekali a už začínali být docela mrzutí. Byl večer, devět hodin, když se Jarda s Drahošem vrátili. Jirka byl připraven jim pořádně vyčinit, že o sobě nedali zprávu, my se o ně bojíme (Nigérie dokáže všechno) a oni si nasávají v hospodě. Jenže Nigérie opravdu dokáže všechno a tak jsme si vyposlechli jejich celodenní zážitek. V hospodě rozhodně nenasávali. Na skálu vylezli ještě v pohodě. Telefonicky si vyjednali nutné povolení, něco zaplatili vojákovi a výhled shora si dost vychutnali. Následný fyzický zážitek byl však zcela přebit zážitkem psychickým. Když slezli dolů, vrhla se na ně banda chlápků v uniformách i bez uniforem. Se samopaly. Nijak se s nimi nevykecávali, prostě jim všechno zabavili a v jednom kuse na ně řvali. Na prudkém sluníčku pod hlavněmi samopalů netrpělivých černochů začala několikahodinová debata. Řekněme, že debatu vedl hlavně Sváťa, černoši znali jen jediné: věci (šlo hlavně o foťáky) se zabavují a nashledanou. Chovali se jako zvířata, foťákama házeli, došlo i na nějakou strkanici. Problém byl, že černoši byli státní policie, která se výhružkám o federálech jen vysmívala a nějaké diplomatické kartičky na ně nazapůsobily. Prý tam někde jsou (a jsou) jakési radary. Jenže na Asorock se normálně leze! S povolením, ale leze. O co chlápkům šlo, jestli si nechat foťáky a kameru, či co, to už nezjistíme. Důležité je, že díky Sváťovi nakonec foťáky vrátili (ukradli mu jen hotovost). Jarda s Drahošem tvrdí, že to byla jednoznačně nejhorší nigerijská bezmoc a že už nikdy.
Z Abuji jsme mířili na sever, další zastávkou mělo být město Kano. Díky ambasádě s námi jel celou cestu v autě policista a tak vše proběhlo bez problémů. Kano je třetí největší město v Nigérii a nachystalo nám šok. Nevím, jestli se dá někdy zvyknout na africké velkoměsto, na jeho bordel a ruch a chaos.Spíš asi ne, vždycky překvapí a zaskočí. V muslimském Kanu alespoň šok přišel. Těšili jsme se na staré město obehnané hradbami, v jehož lůně se skrývá tradiční barvírna, kterou jsme chtěli vidět. Jenže Kano nás uvítalo jednak silným harmatánem a jednak smradem města, odpadky a šíleným chaosem. Někudy jsme se doplácali někam a jelikož už byl večer, tam někde, na rozcestí jedné špinavé ulice a druhé ještě špinavější, jsme se ubytovali. Hotel nebudu popisovat, snad postačí, když napíšu, že mě ráno k smrti vyděsila ještěrka. Byli jsme rozhodnuti se na celou barvírnu vybodnout a z Kana hned ráno odjet – tedy za předpokladu, že se nám nepodaří najít nějakého průvodce. Toho se nám však podařilo objevit v majiteli hotelu, takže ráno jsme se vydali na obhlídku.
Barvírna byl zastrčený plácek, který bychom sami nedokázali najít, ani kdybychom byli dlouhý, široký i bystrozraký. Samotná prohlídka barvírny však byla zajímavá a dokonce s výkladem. Látky se tam barví indigem a existuje 16 vzorů, které se dělají již staletí a nemění se. Tyto vzory jsou (údajně, ale tvrdili to i nezávislé zdroje) známé po celém světě. Vysvětlili nám proceduru barvení, jak dlouho se máčí, aby se docílilo té které konkrétní barvy, viděli jsme, jak se látky žehlí obrovskými a těžkými palicemi. Zašli jsme do uliček, které byly opravdu jak ze středověku, včetně miniaturních dvorků za zdmi, kde sídlila domácí zvířata a ženy vařily jídla.
Po barvírně jsme došli k paláci emíra. U paláce stály postarší mercedesy a u nich šéfové vesnic a městeček, které spadaly pod emíra. Tito šéfové se tam sešli a čekali na svého vládce, aby s ním prodiskutovali své problémy. Tím se dostávám k tomu, o čem jsem psala v úvodu k Nigérii. Může sice existovat nějaká vláda, která se dokonce může tvářit demokraticky a vypisovat volby, ale skutečná moc je jinde. Tradiční vládci daných oblastí, tedy obové, králové nebo emírové, jsou stále skutečnými vládci země a lidu. Jak se vyjádřil jeden člověk: ta demokracie, to je jen nátěr pro vnější svět. My jsme nakonec emíra neviděli, třebaže měl každou chvílí vyjet ven. Místo nekonečného čekání na emíra jsme obhlédli zbytek hradeb, které dnes slouží jako zdroj hlíny na cihly. A smeťák. Jak to tu máte s tou šaríou? Tady (průvodce se rozmáchl uzounkými uličkami za barvírnou) šaría platí. Neměla jsem žádný šátek a nikdo mi ho nenutil, ani mě netáhl na pranýř. Šaría se týká jen muslimů, v Kanu žijí i křesťané. A i tak nevládne šaría absolutně. Na Západě je šaría sprosté slovo a znamená minimálně něco ošklivého, velmi nedemokratického a utlačujícího ženy. Že však šaría ony ženy i chrání, to už západní společnost nezajímá. Že šaría může být vhodná pro takovou společnost, jakou prostě nigerijská společnost je, to už nikdo nevidí. Že tak drsná společnost prostě potřebuje, aby se zlodějům sekaly ruce, zní hodně nehumánně. Tím jsem chtěla říct, že každá mince má dvě strany a co je vhodné pro Evropu, nemusí fungovat tady. Tím jem chtěla říct i to, že někde tady, v bordelu Nigérie, jsem konečně začala opouštět svůj, tedy evropský pohled na věci. Přestávala jsem hodnotit Afriku z našeho pohledu – a tím jsem ji snad začínala chápat. Ne snad, že bych se s jejím bordelem, šlendriánstvím, nataženýma rukama a leností začínala smiřovat (na to jsem příliš v zajetí Evropy, jejích hodnot – ostatně odtud pocházím a vždycky proto budu evropská, i kdybych musela žít v té nejposlednější slaměné chýši), ale začínalo mi to dávat smysl. Výsledek je pro Afriku sice ještě horší, než když na ni člověk nahlíží s evropským nadšenectvím, ale je to výsledek zpoza opony. Trvalo to měsíce a desetitisíce kilometrů, ale nakonec se mi vše projasnilo. Nevím, jestli jste s to momentálně sledovat můj tok myšlenek a tak mi nezbývá než doufat, že někde budu mít více prostoru. Ale třeba pilný čtenář dokáže číst mezi řádky.
Zobraz formulář pro vložení komentáře
