Rovníková Guinea 28.1.2007
Historicky nejkratší návštěva jednoho státu: celý jeden den:-) (a z toho odpoledne na celnici)
Nabízí se popsat celé odpoledne na celnici jako humornou záležitost. Ze začátku to humorné opravdu bylo. Měli jsme secvaknuté půlky strachy, že nás do Guinei vůbec nemusí pustit; v uších nám znělo: když budou mít špatnou náladu… Takže jsme byli odhodláni přežít všechny ústrky. Vystěhovalo se auto. Nejdřív šuplík, pak batohy, bedny – do všeho vlézt, všechno otevřít. Přitom se kamarádíte s celou celnicí, s kdejakým maníkem v tričku si třesete rukou (protože nikdy nevíte – klidně to může být šéf celnice), rozhazujete úsměvy na všechny strany, rozdáváte adresy (falešné) a věc nejcennější (pro přítomné) – kopii novinového článku o nás, kde je i naše fotka. Rozdáváte falešná telefonní čísla a ujišťujete se, že vám opravdu zavolají a napíšou, protože po ničem jiném vy vlastně netoužíte, protože proto jste vlastně do Afriky přijeli. Prostě celkově se tváříte, že 40 stupňu Celsia považujete za optimální teplotu pro přežití, že se vůbec nepotíte a vůbec – jakou máte radost, že si celá celnice a přilehlé okolí včetně náhodných kolemjdoucích prohlíží váš majetek a přehrabuje se v něm. Když jsme mysleli, že už viděli vše, vrhli se dopředu auta. Samotné nás trošku zaskočila naše obranná výbava, jak se postupně vynořovala v černých rukou na světlo. Další varování z úst Kamerunců vůči rovníkářům totiž znělo: jestli máte nože, tak jim je přiznejte. Kdyby je pak našli, bylo by zle. Máme samozřejmě nože na krájení jídla, my na to. Všechny nože. Oni jsou blázni.
Sami jsme koukali, že jsme vlastně taková menší útočná jednotka. Obušek, paralyzér, bajonet, alarm, laser, pepřák. Naštěstí jsou i celníci kluci a začali se tam honit s obuškem, střílet po sobě paralyzérem a my si oddechli, protože to pro ně byla prča. Jednoho z celníků zbytek lehce přesvědčil, že to máme na svou obranu a nechali nám to. Nakonec vlezli ještě do stanu a ze střechy jsme sundavali zabalené bágly. Pak se unavení pracovníci vydali do náruče stínu a studené koly a my začali lifrovat vše zpátky.
Když bylo hotovo, šli jsme si pro pasy a karnet a doufali, že je konec. Jenže v tom okamžiku nás humor opustil nadobro. „Váš vstup do země musí schválit komisário,“ řekl nám nad našimi pasy. „Proč ho tedy neschválí?“ „Komisário tu není. Je na důležité schůzi. Přijede v osm večer.“ Byly čtyři hodiny! Osm mohlo v africké realitě znamenat taky osm ráno, nebo dvě odpoledne. „To nám to razítko nemůžete dát vy?“ „Ne. Razítka s sebou vozí komisário.“ A bylo.
V místě, kde nuda zahušťuje vzduch a největší událostí roku je příjezd bílého, jsme se snažili zabít nudu. Usadili jsme se na dřevěné sesle, probuzená servírka nám došla pro pivo (chlazené v potoce) a když nás sesle začaly moc tlačit, přesunuli jsme se na jiné sesle, k jiné spící servírce a nechali se odtamtud vyhnat až přidrzlými dětmi, které si na naši přítomnost postupně tak zvykly, že na nás dělaly opičky. Tímto systémem jsme obešli všechny místní podniky, tedy asi čtyři. Z klimbání nás vytrhl pouze chlapec s autíčkem, které nešlo neobdivovat, tím spíš, že chlapec vrčel několik metrů od nás a naše pozornost mu dělala dobře. Bylo to dřevěné, samozřejmě ručně vyřezávané autíčko, které jezdilo po zemi a kluk ho ovládal volantem na dlouhé tyči. Nejdřív jsme nevěřili, ale pak jsme smekli, protože ten volant opravdu ovládal kolečka. To byl špičkový kus práce.
Po dvou hodinách, tedy v polovině časového limitu, jsme se vynořili zpátky na celnici. A měli jsme štěstí! Akorát jsme chytli komisária, sedícího v autě, na sedadle spolujezdce manželka, vzadu děti. Dobrá schůze:-) Komisário ani nevystoupil z auta, jen si prohlédl naše pasy, kývl a odjel. Když jsme drželi pasy v ruce, oddechli jsme si. Karnet nechtěla celnička (jak je ženská od celníka?) pustit z ruky a trvala na tom, že nám ukáže cestu na Batu. Tolik ochoty, škoda, že na Batu vede jen jedna cesta a škoda, že za to chtěla celnička zaplatit. V jednom okamžiku jsme měli v autě dokonce dva celníky tvrdící, že za přestup hranic musíme zaplatit. Dělalo to 30 USD. Vysmáli jsme se jim, řekli, že komisário nám řekl, ať nikomu nic neplatíme (nic neřekl) a tvářili se, že času máme na rozdávání. Což jsme samozřejmě neměli, protože už byla tma a jak známo, v noci v Africe jezdí jen sebevrazi a za druhé se v černé tmě špatně hledá nocleh. Trpělivost došla celníkům, dali nám karnet a my konečně!!! mohli jet. O několik metrů dál jsme zjistili, že karnet prošel celnicí naprosto nepoznamenám, čímž míním, že na místě, kde mělo být razítko, nebylo vůbec nic. Což bylo mírně řečeno absurdní, vezmeme-li v úvahu tak zevrubné prohledávání auta a pak nakonec budeme jezdit po Guinei jako neproclení. Jenže zpátky na hranice by nás nikdo nedostal ani omylem. A to i přesto, že průvodce říká: vaše doklady budou víc než často podrobovány pečlivé prohlídce, takže je mějte v pořádku. No, nějak se z toho budeme muset vykřesat.
Když jsme minuli příhraniční vesnici, na jejíž lokály jsme se stali odborníky, vstoupili jsme do jiného světa. Místo dřevěných budek z klacků jsme viděli opravdové domy. Míněno cihlové a některé z nich ještě ke všemu s omítkou! Jenže domy – ale ta silnice! Celé dva pruhy v jednom směru, to máme celkem čtyři pruhy asfaltu. Bělostně natřené jak krajnice, tak dělící pruhy, jež byly doplněny odrazkami. Vzorně vyřadované patníky dávaly pocit bezpečí a směrové cedule pocit normálnosti. Tento zcela neočekávaný evropský koutek v africkém bordelu už jen podtrhávaly pouliční lampy. Které svítily, což je zázrak sám o sobě. V celé Rovníkové totiž nedostaneme jedinkrát vychlazené pivo – nikde totiž nepůjde proud.
Škoda, že tak rychle jak začal, tento super moderní úsek zase skončil a my se po několika km octli ve tmě a na úzké, byť asfaltové silnici. V tom okamžiku na nás ovšem ze tmy bliklo světýlko a on to check point. Za průjezd to bude (v přepočtu) pět dolarů na hlavu. To tedy nebude – kolik nás ještě čeká check pointů? Kdybychom na každém přistoupili na jejich loupežnickou hru, byli by z nás žebráci. My trváme na svém, on trvá na svém. Nicméně nakonec ho rozesměje dárek v podobě propisky. Opravdu rozesměje, protože takovéhle check pointy jsou zlatý důl a pro toho, kdo je ovládá (a svévolně tvoří) je to pěkný pašalík. Kdepak na ně s propiskou. Policajt nám vrazil do auta stopaře a jeli jsme.
Suma sumárum, při dosavadním nevyslyšení finančních žádostí jsme se cítili pěkných pár dolarů v plusu. O Rovníkové Guinei totiž průvodce mj. říká: země je to krásná, lidé jsou přátelští, přesto je zážitek z ní zruinován bezpočtem check pointů vyžadujících neospravedlnitelné sumy peněz. Bez ohledu na to, jak moc jste dobří ve vyjednávání a zásadovém odmítání placení úplatků – v Rovníkové Guinei nastane okamžik, kdy buď zaplatíte a nebo prostě uděláte čelem vzad a vrátíte se odkud jste přišli. Psychicky jsme tedy byli připraveni a koneckonců odhodláni nakonec i něco zaplatit. Takže každé vykroucení se jsme brali jako výdělek. Ono totiž check pointy jsou veliký fenomén Afriky v němž se neoddiskutovatelně zrcadlí národní psyché. Klidně lze říct, že check pointy v té a té zemi jsou takové a makové. Buď jsou obecně přátelské, nebo protivné, nebo nafoukané. Nestane se, aby byl jeden check point v pohodě, druhý nekompromisně vyžadoval peníze, třetí v pohodě, čtvrtý peníze… Prostě buď a nebo. Na základě této zkušenosti jsme se tedy v Rovníkové měli na co těšit.
Rovníková Guinea je totiž v rámci Afriky specifický stát. Skládá se z kontinentální části nazvané Rio Muni a ostrova Bioko. Na ostrově je pravé srdce země, protože je tam ropa. Do země nejezdí žádní turisté, protože o ně nikdo nestojí. Jediní cizinci, kteří v Rovníkové jsou, jsou pracovníci olejářských společností a ti jsou na ostrově. Tam se také odehrává veškeré důležité dění; Rio Muni, tedy pevninská část nikoho nezajímá. Kořeny toho lze najít v historii. Ostrov byl důležitým střediskem obchodu s otroky a pěstírnou kakaa. Španělé, kolonisti, kteří získali od Portugalců to, co bude v budoucnu Rovníková Guinea, výměnou za pozemky v Latinské Americe, až do dvacátých let dvacátého století nepodnikli jedinou výpravu do vnitrozemí.
V roce 1968 si země vydobyla nezávislost, ale téměř okamžitě začala naplňovat klasický africký scénář – ponořila se do brutální občanské války. Deset let diktátorství prezidenta Maciase Nguemy za sebou nechalo tisíce umučených lidí, včetně významných představitelů inteligence a církve. V roce 1979 se konečně zavřely všechny církevní instituce, čímž se prakticky zrušila školní docházka. Z původních 300 000 obyvatel jich zbyla jedna třetina. Už i nejbližší pracovníci Nguemy se začali domnívat, že se zbláznil a v roce 1979 ho jak jinak než pučem odstranila, jak jinak než jeho vlastní krev, jeho synovec Obiang Nguema Mbasogo.
Dodnes má zemi pevně v rukou a nelze mu než závidět jeho 100% vítězství ve volbách v roce 2002. Zemi prakticky ovládá on se svou rodinou a olejářské firmy. Není divu, že na check pointech jsou otravní loupežnící snažící se vytěžit, co se dá. A není divu, že celá Rovníková na nás působila divně. Po pozitivním, uvolněném, přátelském Gabonu jsme se octli v zemi, kde jsme se cítili možná až nevítaně. Popsat by se to dalo asi jako: zakřiknutá, stažená do sebe, tichá. Na ulicích se nic neprodávalo, jen vyjímečně sem tam měl někdo vystavené dva kousky ananasu. Všude sice vedlo elektrické vedení a měli mrazáky, ale výpadky proudu trvající dny jsou běžné, takže se mrazáky používaly spíš k tomu, že nepustily teplo dovnitř, než aby něco skutečně chladily. Když už se s námi někdo dal do řeči, tak buď vůbec nefungující proud nepřiznal, nebo to odehrál s tím, že se jedná o momentální záležitost. Ale mj. díky stopaři, kterého jak již víte jsme kus vezli, jsme si však udělali trošku jiný obrázek. Asi nejtypičtějším rozhovorem shrnujícím všechno o Rovníkové Guinei pro mě zůstane tento:
„Jak se vám u nás líbí?“ Zahlaholil na nás jeden ze tří mužů sedících u piva. „Líbí moc.“ Tohle musíte odpovědět vždycky. „Proč nemluvíte španělsky, když takhle cestujete?“ Řekl francouzsky poté co pochopil, že se španělštinou, úředním jazykem, s námi nic nepořídí. Tento dotaz jsme slyšeli v Guinei už mockrát. Většinou doplněný vysvětlováním, jak si to vůbec můžeme dovolit přicestovat k nim bez španělštiny. „Moc těžká řeč. Ve škole jsme byli leniví.“ Když ukážete, že i bílej je nedokonalej, vždycky jim to udělá radost. Debata se může rozvíjet dál. „Naše země je krásná, co?“ Hlaholí muž dál, třebaže jeho spolustolovníci se nás chtějí na něco zeptat, ale jeho hřmotnost opanuje celý prostor. „Je moc krásná… Jen je tu trošku moc check pointů.“ Odvážíme se načnout téma. Odpovědí je ze dvou stran souhlasné zamručení, ze strany hlaholivce vyseknuté obočí. Odvážíme se pokračovat: „A na každém chtějí peníze. To není moc příjemné.“ Dva pánové, z nichž cítíme souhlas však kupodivu mlčí, zato třetí se dá do vysvětlování. „Ale to je přece normální. Tak je to všude na světě!“ Nepřekvapilo ho tedy, že mluvíme o check pointech – překvapilo ho, že nás překvapily. „Není to tak všude“ odmítáme jemně. „Mě nic nepovídejte. Přeci je normální, když mě zastaví, tak tomu policajtovi koupím kolu nebo nějaké oříšky, tak jde svět. Takhle je to všude na světě. I v Evropě!“ Cítíme, že je marné a hlavně zbytečné se dohadovat. I s ohledem na to, že zbylí dva pánové evidentně nesouhlasí, ale mlčí. Vyřvaný blb zvítězil nad diskusí lidí, kteří se mohli o sobě dozvědět něco zajímavého – ale nikdo se ho neopovážil přerušit, zastavit. Taková byla Rovníková Guinea – pod uťáplou slupkou příjemní, veselí, normální lidé. Ale slupka je tam pěkně tlustá a zemi ovládá. Tak trošku zapšklost a strach.
A podezíravost. Když jsme zůstali u našeho stopaře, jeho rodina nás uvítala víc než vlažně. Na to, že jsme jim tam dovezli čerstvého tatínka, který tak měl možnost díky našemu dovozu vidět poprvé své dva dny staré děcko, nic moc uvítání. Opakovaně jsme se ujišťovali, jestli naše auto zaparkované před domem není na obtíž. Tatínek, který byl jediná usměvavá výjimka v celé rodině (a jakýsi ožralý strýc) nás dovedl do chýše, který byla postavená za zděným domem. Tam sedělo ve světle svíček několik postav a malý kojenec. Rychle jsme z věštírny vycouvali a přáli si, aby dítě přežilo do rána, protože jinak by to také mohlo být na nás.
Shrnuto podtrženo, druhý den jsme dojeli k pobřežnímu městu Bata (nemá s českým ševcem nic společného), tam zjišťovali, kudy lze do Kamerunu, což byl také zážitek nad zážitky. Postupně totiž vyplynulo, že po pobřeží to asi nepůjde, neb tam není přes řeku most. Nicméně ptali jsme se dál. Když nás zase jeden takový chytrý poslal po pobřeží, tak říkáme: „A nechybí tam náhodou most přes řeku? My máme auto“ – říkáme vykloněni z auta. „No most tam opravdu neni. Tak auto necháte na břehu a budete pokračovat pěšky:-)))“ Krásná logika. Je vážně těžké se v Africe ptát na směr. Tohle se nám nestalo poprvé. Někde není most, někde je něco zavřené – ale jít tudy můžeme. Stačí přeci zbavit se auta:-)
V Bate je krásné nábřeží a hnusný zbytek města. Nábřeží je prázdné a město je plné. Rozhodli jsme se, že v Rovníkové nás nemá co držet a vydali se směrem na Kamerun. Cestu pro změnu nezdržoval špatný stav silnic, ale otravné check pointy zapisující si všechny naše údaje včetně barvy ponožek. Je nutno přiznat, že ne všechny opravdu drsně vyžadovaly peníze. Některé vyžadovaly třeba jen pivo. (Sami bychom za něj dali majlant).
Z Rovníkové jsme vypadli o dost rychleji, než jsme se tam dostávali. A zemi, která je diktátorská, svévolná, ucpaná zbyrokratizovanými check pointy beze smyslu, jsme nakonec opustili opět bez celního razítka do karnetu. Největší buzerace, ale pořádek to nezajišťuje. Aspoň jsme ušetřili list v karnetu. Tak tedy Adié, Rovníková.
Zobraz formulář pro vložení komentáře
